v gigantickém sousoší dějin v pýše a v přísnosti, která závodí
se zamračenou chmurou oblaků nebo ve vítězném jase, jenž
překonává blesk jitřního, čistého slunce.

Víme dnes všichni bez rozdílu, že František Palacký jest
takovou typickou a monumentální postavou, kterou vrcholí a
uzavírá se naše celé národní obrozenÍ. Uctívajíce jej, vzdáváme
zároveň hold veškeré té složité a těžké práci myšlenkové,
literární a propagační, která sahá od osvícenských dob,
vyčerpávaných snahami učeneckými a jazykovými, až po politické
uvědomění národnÍ. Chápajíce jeho životní dílo, připomínáme si
spolu význam jeho předchůdců a učitelů, kteří mu připravili
půdu, vytkli cíle a ukázali cesty k nim. Tak zahloubání se do
osobnosti Františka Palackého, jež dočkala se v sedmdesátých
letech všestranného rozvoje národního Života, spojeno jest
nerozlučně s porozuměním osvícenskému pokolení Josefa
Dobrovského, které dokonalo své dílo na počátku XIX. století, i
romantické generaci, vedené Josefem Jungmannem, jež ne dlouho
před významným rokem 1848 odevzdala vedení rukám mladším.

Osud, jenž byl k Františku Palackému dobrotivější než ke
kterémukoliv ze starších buditelů, poskytl mu mnoho šťastných
podmínek, určujících jej přímo za synthetika. Spojil v jeho životě
organioky všecky tři země, spolupracující na kultuře
českoslovanské: Moravana rodem i krví zavedl na vychování do
Slovenska, a pak velmi záhy přesadil do kulturně živné půdy české
a pražské. Smí;sil v jeho společenských vztazích trojí stav, jenž
již tehdy si byl navzájem odcizen: syn prostičké rodiny
venkovské stal se důvěrníkem šlechty a zakotvil sňatkem i styky v
starousedlém měšťanstvu. Trojí prostředí provázelo jeho vývoj:
domov i studijní léta učinila jej v době roztouženého
rousseauismu pozorovatelem, znalcem i milencem přírody; mládí poskytlo
mu obraz zachovalého a neporušeného venkova selského;
jinoš
278 ství dalo mu poznati malá i větší města všeho druhu - pouze