nižádné nezrcadlí všecky; ba v poslední době Šafaříkova života
propuká u ducha tak širokého jakási vědecká monomanie.
Životní, časové a místní předpO'klady zavinily, že se Šafařík
nevyvíjel klidně a organicky.

Pracoval na dílech, která žádala pomůcek, spolupracovníků,
akademie, university, ale především sebraného materiálu.
Nebylo ničeho z toho; soukromý učenec, podezřelý vládě z
panslavismu, musil uprostřed hmotných starostí pracovati vše sám
od prvopočátku, sbírati, tříditi, oceňovati látku předmětu zcela
nového, který rostl nad hlavu. A přece Šafařík zůstal věren
sobě a hlasu dobrého daimonia; nezlomilo ho vyhnanství
novosadské, kdež pozlatil svou celu způsobem věd 'I srbské posud
nezapomenutelným; nedal se zkrušiti ani reakcí padesátých let;
vzdoroval i úpornému boji o chléb. Ovšem, ústřední dílo jeho
života, »Slovanské starožitnosti«, zůstalo vznešeným zlomkem,
ale přece v něm vidíme celého Šafaříka, muže hlubokého citu.
pevného přesvědčení, neústupné lásky k pravdě, jenž svou vědu
netraduje, nýbrž žije. Velké pathos obranné a oslavné, které
jednotí tato celá sta stran učených výkladů starožitnických,
národopisných a zeměpisných, bylo rytmem osobnosti Šafaříkovy,
ale ježto na sta srdcí v Čechách i v ostatním Slovanstvu našlo
v něm vděčně rytmus svůj, můžeme říci, že Šafařík odkryl a
objektivisoval pathos svého věku.

A v tom jest postavou opravdu representativní, která zůstává,

i když poznatky vědecké, jež hlásala, jsou vyvráceny. I ona tři

díla, v nichž Šafařík byl ve své době tvůrcem a zákonodárcem,
»Slovanský národopi s«, »Slovanské staroži tnosti«, »Počátkové
staročeské mluvnice«, jsou dnes v podstatě překonána;
Šafaří
kova koncepce slovanského prabytu, slovanské kmenové duše,
slovanské vzdělanosti patří již k vědecké minulosti; ale jeho
osobnost, která nesla toto vše ovoce a vzdorovala bouřím,
vzdorovala větrům, dokud smrtonosný blesk nerozčísl její vysokou 27 S