Byla to výborná průprava, i když v nejedné věci se mýlili: nikdy
později nezapomněli, že trávili mládí pod jasnou oblohou
klasickou!

Palacký a Šafařík! Plynulo krásné »hvězdné přátelství« obou
velkých synů východní větve našeho národa, obou dědiců
českých tradic reformačních skutečně jen ze shody životních a
vědeckých zájmů? Oba přešli od těžkého myšlenkového básnictví,
příliš závislého na zahraničních vzorech i na Jungmannově
programu slovesném, k estetické kritice, která jednak znamenitě
školila theoretické jejich myšlení, jednak přinášela do českého
světa nové ideové hodnoty, stavíc se při tom velmi příkře proti
staršímu pokolení i proti jeho nejskvělejšímu zástupci Josefu
Dobrovskému. Avšak oba mladí revolucionáři setkali se
zanedlouho také v tom, že z rukou téhož Dobrovského přijali
vědecké úkoly a problémy pro celý život. Palacký, který v
historické kritice byl doslova žákem Dobrovského, vyšel v začátcích
svého arcidíla od jeho bystroduchých úvah o sporných otázkách
starých dějin českých. Šafařík, jenž právě jako Dobrovský kladl
lessingovsky vědecké hledání pravdy nad pravdu hotovou, stal
se mnohonásobně pokračovatelem i dovršitelem Dobrovského.
ačkoliv leckdy ozařuje důkladnou vědeckou konstrukci
Šafaříkovu, konanou ve slohu Dobrovského, kmitavý odlesk sálavého
plamene prvního slavisty českého Fortunáta Durycha.
Dobrovský sám pochválil Šafaříka, když v prvním větším díle
vědeckém pokračoval v literárně dějepisných pracích patriarchových;
později pak šel hloubavý Šafařík po jeho stopách i v
slovanském jazykozpytu a staročeském mluvnictvÍ. V ba dání o
staroslovanském písmě i o původu Slovanů ani Palacký ani Šafařík
nezalekli se politických důsledků dějinných svých theorií; jak
energické a odůvodněné odmítnutí, jímž Palacký odpověděl k
po
zvání do Frankfurtu, tak plamenná a úchvatná řeč Šafaříkova 273

18