filologie jakožto vědy o národnosti z mnohých důvodů s
opravdovým nadšením: především vábilo pathos mravně národní,
důležité dvojnásoh při vlasteneckém obrození českém; vítána byla
nabízející se spojitost s osvkenskou vědou, která právě v
oborech jazykozpytu, dějepisectví a popisné literární historie došla
krásných výsledků; upoutával ráz poetický, jenž hodil se národu,
jemuž bylo třeba teprve vytvořiti z národního ducha a
evropskými formami krásné písemnictví. A tak staly se naukové Cechy
úrodnou provincií romantické vědy, a Jungmann, Palacký,
Safařík vzornými vladaři v ní.

Ale pojem romantické vědy české dlužno ještě v jednom
smyslu omeziti. Je-li znakem romantiky matná rozplývavost,
náladová vznětlivost, nekritické nadšení, citová háravost, čili,
je-li romantika protikladem klasičnosti, pak naši učenci ze
školy Jungmannovy nebyli romantiky; pak jimi ovšem nebyli
ani bratři Grimmové ani Savigny. Naopak, Palacký i Safařík
vyznačují se přímo klasickou úměrností, vyrovnanou shodou
obsahu i formy, velkou, klidnou linií. Nikde se u nich
nesetkáváme se svévolným novotařením slovním, nikde s nespoutanými
obrazy, nikde se samolibou virtuositou; jejich řeč plyne ze
vznešeného nástroje tradičních varhan jako vážná, klasická fuga.
Zůstávají přísně věcní, i když s uměleckou zálibou rozvádějí
slovní výraz; způsob jejich podání připomíná široký proud, který
klidně nese těžké lodi myšlenek, ale v němž se přece zrcadlí
kvetoucí břehy, košaté stromoví, malebné zříceniny; a poslouchejte
chvíli, a postihnete i velebný a tichý rytmus zpívajících vln.
Nezačali oba nadarmo jako klasicisté, kteří, vychováni
básnictvím starověkým a anglickými i německými novoklasiky, halili
pomysly i city romantické do roucha přísně klasického. Jako
estetikové a kritikové šli oba - po prvé společně - na výboj
i odboj pod praporem klasicismu přímo nesnášelivého, jejž v
mla
272 distvé důslednosti prováděli až do posledních rysů formálních.