obsažnou, anonymní poznatek, neosobní formulka; celek bytosti
jest zpravidla neznám a zneuznán.

Nepřetržitá souvislá tradice naší novově'ké vědy neobsahuje
více než pět čtvrtstoletí, a již nyní můžeme pozorovati, že její
první tvůrci a budovatelé pozbyli v živém národním vědomi
bezpečné jistoty a trvalé jasnosti. I pro literárního vzdělance
zůstalo z přísně kritického dějezpytce Gelasia Dobnera a z
horoucně opravdového jazykovědce Fortunáta Durycha pouze
úctyhodné jméno; ba, přes veškeré úsilí Gebauerovy vědeoké školy,
uniká stále větší měrou zraku neozbrojenému odborným
poznáním velká a zářná stálice, jakou jest Josef Dobrovský. Ano, bez
jakékoliv nadsázky možno tvrditi ještě více: i druhé mohutné
vědecké pokolení, jež jmenujeme buď školou Jungmannovou neb
romantickou, ustupuje nepřetržitě do studené historické dálky.
Jediný Palacký, kterému osudem výjimečně dobrotivým přáno
přečkati zároveň s J. E. Purkyní všecky vrstevníky, účastní se
posud duchově našeho národního života, jako politik, národní
filosof, dějepisec, organisátor. Sotva však by mohl někdo
prohlásiti totéž o jeho velkém blíženci Pavlu Josefu Šafaříkovi, neb
i o samém patriarchovi národní vědy české, Josefu
Jungmannovi, třebaže nejeden časový zjev nasvědčuje tomu, že
Jungmann, právě jako před nedávnem Dobrovský, bude slaviti
velkou rehabilitaci, ať nedím literární zmrtvýchvstání.

Jubilejní výročí učenecká zadržují alespoň na čas tento
neodvratný postup upadání v zapomenutí a mizení ze živé tradice
národní, podaří-li se při nich oživi6 alespoň zčásti postavu
učencovu a myslitelovu v jejím osobitém svérázu.

Když právě před padesáti roky zhasila zákeřná a osudná tma
mozkové choroby jasné a klidné světlo velikého ducha
šestašedesátiletého Pavla Josefa Šafaříka, dovršovala u nás i v
ostatním Slovanstvu své životní dílo romantická generace učenecká,

270 jejímž Šafařík byl zvláště skvělým představitelem. Věda osví-