PAVEL JOSEF ŠAFAŘ1K

UČENCI mizejí daleko rychleji ze živého povědomí národního

než básníci. Jejich vědecké poznatky, získané nejen úmornou
odbornou prací, ale i logikou celé osobnosti, přejdou průběhem

let v obecný majetek národní a stanou se po čase samozřejmými

a anonymními. Jedno, dvoje pokolení vychová svůj intelekt,

někdy i svou povahu jejich methodou, jež byla učenci právě

tak nutným výrazem personality, jako jest sloh básníkovi; když

však pokročilá věda dospěje k účinnějším cestám hledání, a
zjišťování pravdy, odvrhnou se překonané methody nejinak než
zastaralé, nepotřebné stroje. Zastarává-li a upadává-li tak
rych
le v zapomenutí to, čeho učenci bezpečně a úspěšpě dosáhli,

jaký krutý a předčasný osud asi očekává teprve onu část
myšlenkového jejich života, která patří v oblast podmínečných
domněnek a osobně platných předpokladů? Snům básníků náleží

snad větší skutečnost než většině našeho »reálního« poznání
smyslového - hypothesa učencova, ačkoliv sepředena jest z téže
vzdušné látky a ačkoliv jest vykoupena stejnou obětí vnitřní
nezbytnosti, jest vůbec pokládána za prchavý přelud, za
rozplývavou chimeru; potomstvo zříká se jí co nejrychleji. A tak

po dvou, po třech pokoleních zbývá z učence v povědomí ná~
rodním nanejvýše jméno, vyslovované s úctou namnoze bez- 269