Roku 1783 ustupuje se stolice vídeňské do ústraní v Mikulově, když předtím v brožuře »0 užívání národního jazyka ve veřejné bohoslužbě« zcela rozhodně zřekl se osvícenství ve prospěoh církevní pravověrnosti, až praž,ští přátelé, na př. Dobner, byli v • zarazenI. V moravském Mikulově, kde trávil své skrovničké výslužné, zestárlý piarista spíše jen vegetoval; sám nazýval se »mrtvým lvem«. Některá díla, přerušená pobytem vídeňským, jako »Po pis českých mincí« a »Literární zprávy«, došla dokončení, pro něž Voigt marně hledal nakladatele, neboť se zatím vědecky přežil; i v »Rozpravách učené společnosti« vydal některé úvahy, nestojící však již na bývalé výši. Nejlépe lze měřiti hloubku vědeckého' úpadku Voigtova na poslední jeho práci, vyšlé až pohrobně, a' to na »Duchu českých zákonů v různých dobách«, vzniklé opět z popudu »Učené společnosti«. Osvícenci pražští vyvoHli téma ze slavného spisu Montesquieuova a očekávali řešení v duchu tradicionalistickém; Voigt, sám obdivovatel vel kého francouzského sociologa a politika, chtěl se, jak přímo dovodil, spravovati zásadami i methodami vlivuplného otce konstitucionalismu, někdejšího Charlesa Louise de Secondat. Avšak rozhodnutí to spočívalo na omylu velmi osudném. Mikulovský vicerektor na pensi, průpravou fysik a životní praCÍ' dějepisec literární a numismatik, neznal národů, neznal států, neznal lidí, nýbrž jen knihovny, archivy, mince; nerozuměl vůbec právnictví ani sociologii, nechápal ani politických vůdčích myšlenek svého okolí - jak ten mohl soutěžiti s bordeauxským presidentem? Ani k shrnutí historické látky a k jejímu ovládnutí nebylo již sil; Dobnerův vychovanec fantasticky básnilo staročeské právní a politické minulosti, vědecky neprokázané a neprokazatelné, dával se unášeti náruživostí vlasteneckého obránce a operoval vedle dohadů obrazotvornosti ve1mi nezkrocené i výklady racionalismu velmi prostodušného. Kniha, v níž jest leccos zajímavého 267