tinských »Acta litteraria Bohemiae et Moraviae« (»České a moravské zprávy literárnÍ« 1775 a 1780). Vědeckou svou methodou nestojí tyto pilné snůšky, při nichž Voigtovi pomáhali F. M. PelcI a F. F. Procházka, právě vysoko: nepodávají více než zprávy životopisné a knihopisné, opravy starších nesprávných údajů, dodatky ke známému materiálu, podobně jako kdysi práce Balbínovy; podceňují a mylně vykládají náš náboženský vývoj, nezapírajíce při snaze po snášelivé objektivnosti stanovisko katolické; přeceňují naopak český humanismus a písem~ nictví zlatého věku. Výsledky jejich nerovnají' se tedy jejich intencím, do jista ušlechtilým; Voigt chtěl probrati celé dějiny naší slovesnosti, oceniti je kriticky a vyložiti pragmaticky. Na to však nestačily jeho síly; práci tu vykonali teprve Dobrovský a Jungmann, kteří dobře ocenili průpravné kroky a přípravný materiál Voigtův. Výše ještě než intence Voigtových obou velkých podniků staví profesor Hanuš jejich tendence: vlastenecky hájí naši někdejší' kulturní vyspělost proti domácí nevědomosti a cizímu záští; budí cit souvislosti s ostatním Slovanstvem; vybízí k lásce k jazyku rodnému; učí smyslu pro tradici, pro minulost, a to nejen ohladným výkladem, nýbrž citovým horováním, takže chvílemi zaznívá k nám z těch německých a latinských citátů, Hanušem bohatě snesených, přímo hlas Jungmannova Slavomila, bránícího se Protivovi. Za hranicemi však imponoval spíše Voigt učenec než Voigt český buditel; za příznivé nálady pro piaristy v době Marie Terezie jmenován roku 1777 profesorem a brzy na to prvním kustodem universitní knihovny vídeňské a osvědčil se i klidnými, důkladnými přednáškami, požívaje zároveň jako numismatik úcty u dvora. Leč, když ve Vídni po nastoupení Josefově zavládl proud krajně osvícenský, nezdál se Voigt dosti radikální, a patrně nelíbil se též jeho směr historicko-tradiční, vlas 266 tenecky konservativní.