znam věd pomocných, poznává záhy těsnou souvislost studia
jazykového se studiem historkkým, ano, stává se byť
diletantsky nejen českým, ale i slovanským filologem, ne pouze
předmětem studia, nýbrž též láskou srdce. Vše to souvisí co
nejtěsněji s jeho styky literárními a vědeckými. Zprvu účastní se
s německýmikrasoduchy redakce lžikritického pražského listu
»Neue Literatur«, avšak ani jeho osvícenství, ani jeho české
cítění, nevydrží dlouho v tomto sousedství. Ani v opravdově
osvícenském, leč vídeňsky němčícím orgáně ctitelů
Sonnenfelsových, »Prager Gelehrte Nachrichten«, není mu volno; s nově
získaným příznivcem Ignácem šl. z Bornů a s vynikajícím
šlechticem Františkem Josefem hr. Kinským pečuje o zřízení nového
střediska a nového orgánu vlastenecko-historických snah pod
záštitou šlechty. I stává se předním z členů »Soukromé
Společnosti«, před chůdky ně to »Královské české společnosti nauk«,
uveřejňuje v jejích německých »Rozpravách« řadu
kritickodějepisných úvah: o počátcích slovanského písma, o staročeském
kalendáři, o dějinách pražské university, o církevním zpěvu
v Čechách, o českých mecenáších atd. Z těchto studií, jichž
themata namnoze byla módními problémy tehdejší vědy, dobře
poznáváme jak ducha Voigtova, tak ducha učenecko-šlechtické
Společnosti. Kritické methody osvícenského dějezpytu slouží k
tomu, aby se rozněcovala láska k dávnověkosti české a slovanské,
aby se vyvracely názory, že Čechové neměli kultury, aby se
budilo národní vědomí; nejde tedy jen o české poznání
rozumové a naukové, nýbrž i o hlas srdce. Doba Jana Nejedlého
a Josefa Jungmanna se vším svým citovým vlastenectvím zvolna
se v předtuchách rýsuje.

Nejinak jest i ve velkých dvou dílech Voigtových z oboru

dějin literárních, v latinsko-německých »Effigies virorum
eruditorum atque artificium Bohemiae ac Moraviae« (»Podobizny
učenců a umělců českých a moravských« 177.3 a 1775) a v la- 265