povala toto stanovisko, které značí návrat k tradicím minulosti, feudální šlechta; ve vědě ozvala se reakce ta jako historismus a jako láska k národnímu jazyku; v literatuře ohlásil se odpor k polofrancouzskému, poloněmeckému krasodušství, jež pod škraboškou světobčanského umění dusilo úplně smysl pro národní svéráznost. Tyto zásady Hanušovy jsou ve své příkré vyhraněnosti posud předmětem kritického sporu, ale i když ulomen bude hrot některým z jeho upřílišených tvrzení, zůstane ústřední názor Hanušův důležitým poznatkem pro dějiny národního obrození. Jest zajímavé sledovati důsledný a ústrojný postup Hanušových studií: nejprve vyšetřil počátky a vznik »Královské České společnosti nauk«, v níž podávají si podle jeho názorů šlechtici a učenci svorně ruce, aby čelili vládnímu směru absolutistickému, osvícensky protihistorickému a proti českému; pak sestoupil až ke kořenům kritického dějezpytu v Čechách, které tkví právě v nacionalismu, živeném českou šlechtou, a předvedl nám dva jeho význačné představitele, benediktina Bonaventuru Josefa Pitra a piaristu Gelasia Dobnera; nyní seznamuje nás s Dobnerovým žákem, soudruhem a stoupencem M. A. V oigtem a ukazuje, že Vo,igt jde v jazykovém, národním a slovanském nadšení tak daleko, až dotýká se pozdějších snah české romantiky. Hanušův spis Mikuláš Adaukt Uoigt, český buditel a historik, jejž vydala Česká akademie, má tedy mnohem větší význam než jiná odborná studie z dějin vědy; na těchto stránkách jde opravdu o základní otázky našeho probuzenÍ'. M. A. Voigt sám, v němž posud byl spatřován většinou jen první český vědecký numismatik a velmi pilný sběratel údajů knihopisných a životopisných, vystupuje ve spise Hanušově jako svérázná osobnost, které arciť chybí železná důslednost a oprav_ du geniální jednota. Posledních důsledků Voigt nejen že se nikdy nedobral, nýbrž i lekl se jich zpravidla: neosvobodil se 263