Na vědecká díla těchto nesmírně sčetlých a neobyčejně
pilných pracovníků dějepisných, psaná buď latinsky, buď
německy, možno hleděti s dvojího hlediska. Buď můžeme po vzoru
Palackého kriticky oceňovati vědecky platné výsledky jejich
badání v rámci vývoje vědy dějinné; pak budeme se
především obdivovati neúmorné píli, s jakou snesli spousty materiálu,
ale i důmyslu, s nímž odstranili řadu domněnek a nesprávností,
i když positivně podali celkem málo. Anebo můžeme položiti
hlavní důraz na tendenci jejich prací, na její dosah
národněbuditelský, na její myšlenkové ovzduší; pak ukáží se nám tito
odborní badatelé j<lJko činní účastníci velkého dramatu obrody
národní, pak zaplane v jejich foliantech, na první pohled
suchopárných a mrtvých, zvláštní jasný oheň nadšeného
přesvědčení a radostného zájmu. Tuto druhou cestu zvolil si ve svých
četných studiích i článcích Josef Hanuš, jemuž náleží značná
zásluha o probadání prvních fází našeho národního obrození
v XVIII. století a na prahu XIX. věku. S přesnou spolehlivostí
a suchou důkladností snáší, urovnává a ve výtazích předkládá
cenný a většinou neznámý materiál životopisný, knihopisný
a literární; nepokouší se ani o barvitou a rušnou malbu doby
ani o ostrou a životnou kresbu podobizny, jež by jasně svítila
na temném pozadí, nýbrž dává většinou mluviti faktům samým,
a tak čtenář seznamuje se současně s látkou i s prameny a
vytváří sám úsudky, řízené arciť bystrou kritikou Hanušovou.

Ale pozorný čtenář učených a poněkud těžce psaných studií
Hanušových, které se zřejmě obracejí k foru odbornému, pozná
záhy, že jsou vesměs budovány na půdorysu velmi
promyšleném. Profesor Josef Hanuš zastává totiž názor, že naše národní
ohrození není především ohlasem západoevropských myšlenek
osvícenských a romantických, nýbrž mnohem spíše českým
odporem proti politickému a vědeckému směru josefinského
osví
t62 cenství, absolutismu a poněmčování. Ve veřejném životě zastu-