hým výrazem individualit spisovatelských, pouhým odrazem vládnoucí módy slovesné. Má-li se literární umění opravdu učit a obohacovat od primitivní' epiky lidové, nesmí ovšem sáhnouti k·takovým umělým, padělaným, imitačním výtvorům: i pro ně jako pro národopis nejcennější budou přesné a věrné záznamy ústního vypravování lidového. A co v nich může plodně a obrodně působiti na slovesné umění? Není to dojista mythologie, která v báchorkovém podání přichází k nepoznání přebarvena, zastřena, porušena, a jíž v pohádkách jest daleko méně, než bájeslovná tendence starších učenců předpokládala. Není to ani zvyková a mravní starobylost, o které soudíme velmi skepticky, znajíce poměrně pozdní původ tradicí ,pohádkových. Prohloubená theorie migrační, která rozvětvení pohádek rozšiřuje daleko přes hranice kmenových skupin, plemenných celků, civilisačních jednotek, varuje nás, abychom nepřeceňovali námdní svéráznosti báchorek. Avšak jedna, a dojista nejvýznamnější stránka pohádkového umění vzdoruje všemu analytickému postupu odborné vědy slo vesné a zůstává právě tak dnes j