pohádky do roku 1848«. Účel analytického díla Tillova, jež tvoří
asi třetinu obsáhlejší chystané práce, byl vlastně národopisný;
badatel položil si otázku, pokud z české báchorkové literatury
před rokem 1848 lze těžiti pro srovnávací studium pohádkových
látek. Leč došel k výsledkům v celku záporným: tyto romantické
knížky od Lindy až po Boženu Němcovou jsou mnohem spíše
umělými výtvory básnickými a stilisovanými ohlasy módní, četby
než skutečnými záznamy prostonárodních tradicí. A tak ve stejné
míře, jako studium národopisné tratí po tomto rozboru, získávají
dějiny naší' poesie: kde starší názor hledal sběratele, tam dnes se
rýsuje kombinujíd a přebarvující obraznost básníka. Ovšem,
kromě Erbena a N ěmcové ne jsou to hlavy opravdově posvěcené, spíše
diletanti a nadšenci, rozpálení divokým a barvitým snem o
dávnověkém mythu a o rousseauovském ráji lidstva: přírodní filosof
z Baaderovy a Schellingovy školy, Karel Amerling, jehož
»Květomluva« spojuje s nejasnou symbolikou odvážný a zmatený
padělek staročeského pohanství; »poslední český bard« Václav
Krolmus-Sumlork, který rovněž utápěl vzácný pohádkový
materiál v pohanských fantasiích, opřených velmi dobrodružným
starožitnictvím; Jakub Malý, jenž jako ve všem i v
reprodukcích pohádek zdůrazňoval předvším svou ješitnou, malichernou,
povídavou a titěrnou osobnost, třebaže nebyla mu podstata věci
neznáma; ,konečně zběhlý bohoslovec a potulný herec Matěj
Mikšíček, jemuž nescházel ani smysl ani příležitost pro poznání
pravých lidových pohádek, zato však klid a vzdělání potřebné k
jejich reprodukci, ta,kže vždycky uvázl kdesi mezi literaturou a
improvisací, volným výmyslem a vážným záznamem.

Kniha Tillova mění podstatně perspektivu o naší starší
literatuře báchorkové, a to týmž směrem, který se v moderním
pohádkoslovném badání vůbec jeví; mnohé, co dlouho bylo
pevně považováno za neporušený a původní statek lidový, ukázalo

258 se při bližším ohledání pouhým ohlasem umělé literatury, pou-