v antologii zastoupeny nejrůznější kmeny a kraje naší národní
oblasti, vyzrálé umění literárně školených pohádkařů i naivní
prostota lidových vypravěčů, skutečná starobylost nestrojeného
podání i vyumělkovaný romantismus bájeslovných výmyslů.
Vyplynuly-li tyto přednosti ze šťastné a účelné volby pramenů,
děkuje kniha za řadu jiných jistému a šimkému vkusu
pořadatelovu: vybral pohádky nejcharakterističtější, že ve sbírce znějí
všecky příznačné tóny našeho národního pokladu báchorkového
až k šimce rozvedené poesii starodávného mythu; předložil
čtenáři kusy slohově zvláště výrazné, takže při četbě téměř slyšíme
proud vypravování s jeho dramatickými vlnami, s jeho
paralelismy, s jeho baladickými účiny; nezanedbal ani rozmanitosti
v náladovém zbarvení, takže celý duševní život lidu zrcadlí se
v těch 45 číslech.

Ale v této rozkošné knize, jež od první stránky až do konce
posvěcena jest opravdovým kulturním cítěním, násobí šťastného
praktika ještě znamenitý theoretik. Dodatkem k výboru
Satranského napsal JiH Polívka padesát stran výkladu z vědy
pohádkoslovné. S jasnou a přehlednou názorností shrnul tu badatel, jenž
sám častěji činně a autoritativně zasáhl do odborné diskuse, vše,
co dnes víme o vzni'ku, rozšíření' a vnitřní souvislosti pohádek;
vyložil všecky hlavní směry pohádkoslovného bádání, odvažuje
pečlivě, leč bez zaujetí, co z které theorie zůstává trvalým
statkem; ukázal velmi zřetelně na několika příkladech, opírajících
se o předchozí výbor, jak látky se stěhují, rozrůstají, obměňují,
a podal posléze stručný, ale velmi přesný přehled české
literatury pohádkové. Kdokoliv chce se krátce a spolehlivě poučiti
o dnešních názorech na báchorky, najde v PoHvkově článku
výborného vůdce; bylo by velmi snadno rozvésti tuto zhuštěnou
stať v knižní katechismus, jakého by nám i cizina mohla záviděti.

Většina toho, co Polívka podává o naší, starší pohádkové lite_
ratuře, zakládá se na odborné monografii Václava Tilla ;;České 257

17