národopisce z českých báchorek B. Němcové - v slovenských
přidržovala se lidového podání a dokumentárně zaznamenaných
svých předloh již daleko těsněji - v celku nepatrná, jest tím
větší rozkoš, kterou jako dílka v pravém slova smyslu básnická
přinášejí čtenáři. Najde v nich zmocněný obraz života, řízeného
spravedlivějším společenským řádem, než jaký vládne na této
zemi; zažije tu naprosté vyrovnání dobra a krásy; omládne ve
světě jarých nadšenců, srdečných junáků, vítězících milenek.
Setká se tu s celým zástupem statečných dívčích postav, blíženek to
básnířčiných, jejichž srdce, hřející a uštědřující, jsou ohnisky
života blaženého v romantické prostotě. Okřeje tu humorem
jiskřivým a radostným, na jehož dně není ani hořkosti, ani
posměchu ... slovem, vykoupe se celý v tom rajském ovzduší mládí
a štěstí, jehož nedovedl vykouzliti nikdo tou měrou, jako právě
básnířka »Babičky«.

Lze říci, že všechny české pohádkové sbírky dají se zařaditi
mezi ony dvě krajní meze, jimiž jest vědecká přesnost Kubínova
na jedné a básnická volnost báchorek B. Němcové na druhé
straně: čím dál do minulosti, tím ubývá II českých pohádkářů
smyslu pro věrnost v reprodukci prostonárodní tradice, a tím
přibývá fantastické libovůle při zpracování jich. Celou
rozmanitost české literatury báchorkové lze dnes nejlépe přehlédnouti
v roztomilém výboru »Národních pohádek«, který uspořádal Jan
Satranský (»České knihovny zábavy a poučení« svazek XXVII.).
Jan Satranský vyvolil si z našeho písemnictví pohádkového
sedmero sbírek, které mu poskytly 45 čísel: vedle obou mistrů
vypravovatelského slohu báchorkového, kteří byli zároveň tvůrčími
básníky, Erbena a Němcové, zvolil moravské soubory B. M. Kuldy
a M. Mikšíčka, kde úprava vydavatelů nepřekračovala příliš
meze; z moderních naukově přísných záznamů lidových textů
sáhl k Hoškovým pohádkám polenským, k Tmovým povídkám

256 z Valašska a ke zmíněnému kladskému sebrání Kubínovu. I jsou