NÁRODNí POHÁDKY

ZNÁ TE všichni neodolatelnou a nedočkavou touhu, která náhle
uprostřed prahnoucí mdloby dozrávajících červnových dnů
sevře vám srdce a hrdlo: stůj co stůj musíte se napíti z čirého
lesního pramene, jehož stříbrná píseň zvoní ve sladkém rytmu
pod temnou klenbou smrků a jedlí. Nic nedovede vás upokojiti,
dokud nepokleknete nad studeným zrcadlem osamělé studánky
a dokud z dlaní sepiatých do nádoby nejpůvodnějšího tvaru se
nenapijete ne ledové a průzračné vody, ale přímo omlazujícího
a osvobozujícího života. Nepřemýšlíte ani okamžik, odkud a
jakými cestami přišel ten plný a svěží proud: zda prodral se v
hloubkách vrstvami prahorních žul či červenavými ložisky železitých
rud; zda napojil se ze zásob ukrytých v houpavých rašeliništích,
či nassálkdesi v dálce odtok malého jezírka; zda vyjasnil svou
vodu v podzemních pískovcích, či vstřebal vůni a chut ukrytých
kořenů, - pro vás jest a zůstane nejpůvodnějším a nejryzejším
darem země, darem oživujícím a křísícím.

A docela stejnou potřebu podobně omlazujícího doušku těsně

na prsou původní přírody pociťuje občas i opravdové slovesné
umění. Když dospělo mdlobné rafinovanosti a únavné složitosti,

když omrzelo si věčné opakování a obměňování odvozených typů,
situací, zápletek, když ztratilo bezprostřední vztah ke skuteč- 253