A chceme-li zůstati v čistě literární oblasti dějin obrozeného
národa, kdy životopisec nemusí již zápasiti s tolika mezerami, pro~
plétat se tolikerým dohadem, doplňovati svou kombinací celá
léta vůbec nedoložená, marně i tu ohHžíme se po velkých
pomnících biografických. V poslední době bylo arciť mnoho
pracováno: srovnávací dějezpyt literární, moderní methody kritické,
filosofický rozbor ideí rozložil významné zjevy národního
obrození na hlavní prvky, zařadil je do pravé jich myšlenkové
souvislosti, srovnal je s obdobnými nebo příbuznými jevy cizími,
slovem, vykonal velkou práci analytickou. Kdežto v
sedmdesátých letech žák a tlumočník velkého dějepiseckého umění
anglického, Václav Zelený, pokusil se skvělým způsobem na základě
tehdejšího poznání vědeckého postaviti vůdčímu duchu
národního obrození, Josefu Jungmannovi, životopisný pomník, nedostalo
se v naší době, tolik a tak usilovně se zabývajíCÍ< právě národním
obrozením, takového památníku ani Palackému, ani Šafaříkovi,
ani Čelakovskému. Jenom někteří> veřejnými sympatiemi zvláště
zahrnovaní, jednotlivci upoutali i po této stránce pozornost
literární; máme životopis HavHčkův, máme dvojí pokus o
biografiSvatopluka Čecha; za to dva hásníci tak milovaní a v
nejkrásnějším smyslu slova stále živoucí, jako Neruda a Zeyer, čekají
posud na své životopisce, kteří by napsali báseň jejich života.

Pravím výslovně: báseň života, jako jsem svrchu mluvilo umění
životopisném. Pouhý kritický rozbor, pouhá učená methoda,
shledávající podrobnosti, sestavující dohady a možnosti, rozkládající
osobnost na její prvky, dojista tu nestačí. Život každého z nás
má svůj epický obsah, ale má i svůj zvláštní rytmus, má, jako
hudební skladba moderní, svoje vůdčí, znovu se vracející
motivy: je-li potřebí psychologa, aby vše to zjistil, je-li potřebí
básníka, aby vše to slovem a slohem zachytil, jak by nebylo potřebí
spojení obojí té vlohy, jde-li o duši složitěji organisovanou,
ja
kou jest umělec, učenec, tvůrčí osobnost vůbec? Báseň života bás- 251