šením a s božštější inspirací než na ,díle svého lidského žití.
Nezapomenutelná slova, která v sváteční den pronesl kmetský
Ibsen ke svému druhu a zároveň i protichůdci, stařičkému
Bjornsonovi: »Tvým nejkrásnějším dílem byl tvůj život!« - slova
ta mají obecnější platnost, než by se na první poslech mohlo
zdáti. A kdo z nás ví, zda kdysi nezmizejí romány Tolstého
v literárním dějepise a jeho nábožensko-ohrodné snahy v
dějepise hohosloví, kdežto jeho život, tak naprosto se kryjící s jeho
osohností, i nadále bude přitahovati a poutati jako skvělý
příklad mravní epopeje? A právě jako bychom těž~o pohřešovali
Goethův vlastní životopis »Pravda a háseň«, třebaže v podstatě
jest pouhým zlomkem, tak příští pokolení jistě sáhne po velkých
budoucích biografiích Bjornsona i Tolstého s vděčnou pietou;
vždyť již dnes Birjukova kniha o Tolstém potěšila tak mnohé,
ačkoliv musíme na ni hleděti jen jako na průpravný náčrt pro
životopis velkého slohu.

Životopisná literatura u nás v Čechách jako soustavně
vzdělávaný a promyšleně pěstovaný druh slovesný zůstává stále
spíše zbožným přáním než skutečností: to, co máme, jsou pouhé
náběhy neb ojedinělé výtvory, stojící osamoceně a mimo
literární řadu vývojovou; rozhodně však ani zdaleka neodpovídají
tomu, co při stávajících slovesných poměrech u nás dalo by se
očekávati. Nemají-li naše novější politické dějiny, na více než
na dvě století naprosto přetržené, takřka velkých osobností,
neprojevil-li se náš tak mladý hospodářský a technický život posud
mohutnějšími individualitami, nejsou dojista naše duchovní
dějiny bez výrazných postav, a ty bez krásné své životní historie.
Pohlédneme-li do minulosti, ptáme se v úžase, proč posud
nebyla napsána česky velká biografie Husova, Blahoslavova,
Komenského, jejichž život, tak epicky rušný, tak dohově barvitý,
do takových výšek světového ovzduší se tyčící, rozhodně
nepů
250 sobil menší silou než jejich nauka, jejich spisy, jejich snahy?