rámec čistě zevní: vnitřní jednotu vývojovou a slohovou musí nahrazovati uniformita tisku, formátu, papíru; starší práce do tohoto nahodilého souboru přecházejí pak bud naprosto nezměněny neb naopak se slohovými retušemi, s obsahovým rozmnožením, s pozdějšími dodatky. Tato vydání, jež podmíněna jsouce davovou popularitou, trvalou přízní čtenářskou, zdají se býti především u nás ctižádostí spisovatelů, trpí v jádře značnou rozpoltěností: zahrnujíť vedle děl, k nimž stojÍ' spisovatel v poměru časové a vývojové distance, také spisy, které právě vyšly z jeho pera; pak i autor nejpoctivější a nejpřísnější, jenž stále usiluje o zralou a nepodplatnou autokritiku, vidí se nucena podávati vedle děl znovu revidorvaných i knihy posud nevyhraněné. Než nelze býti k těmto souborům, na nichž má větší podíl mechanism knihkupeckého trhu než organický růst písemnictví, příliš příkrým: nechtějí samy býti více než spolehlivou snůškou látky, z které dlužno teprve vytvořiti konečné vydání souborné. Nepopřejí-li toho bohové autom samému, pokusí se o to jeho dědicové, jeho pozdější vydavatelé, síleni vědomím, že také jejich závěrečné uspořádání setká se s tou měrou přízně, jež byla úd~lem souboru prozatímnímu. Hodina, která zabraňuje nelítostně básníku dopsati poslední vyvrcholující výjev k provedené takměř tragedii, zbásniti· konečnou sloku lyrického celku, zaklenouti myšlenkovou klenbu filosofické skladby závěrečným symbolem, neodnímá však básnickému dílu možnosti, aby rozptýlené jeho součástky soustavně a jednotně byly sloučeny pečlivou a ostražitou rukou v souladný celek. Naopak, většina básníků i největších dochází této samozřejmé a spravedlivé pocty až za hrobem; tu přicházejí k pozůstalosti hásníkově učení vydavatelé, školení odborníci, kteří po_ drobně znají a soustavně provádějí zvláštní vědu, která se ve vzácných, ale tím krásnějších případech mění v skutečné umění. (1907.) 247