díla jednotný sloh, společný rytmus, totožné nazírání, ubrušují
sice hrany a ulamují hroty, vymycují drsná a vášnivá epitheta,
potlačují' násilné a divé scény, stírají diskretně krev a pěnu od
zkroucených rtů mluvících osob, převádějí mladický
naturalismus do vyšší oblasti zvšeobecňující idealisace, ale zároveň,
nerozumějíce již vlastnímu mládí s jeho celou nespoutanou
výbušností, geniální vášnivostí, přírodní smyslností, znásilňují
obraz svého tvoření. Často se klamou o pořadu děl, z nichž
skládá se jejich tvůrčí celek, a seřaďujíce je sice podle
dokonalejšího a vyrovnanějšího krasovědného zákona, převracejí
jejich životní sled, jejich vývojovou sounáležitost. Zapomínají,
že právě tak těžko lze pořádati doklady životní jako fakta
životní sama, a že pořádek, který dodatečně uvedlo moudré a klidné
stáří do zmatků a zvratů jinošských let, jest pouhým klamem,
pouhým stařeckým přeludem. Vedle básnických souborů, takto
dodatečně styli!sovaných, vyhledá si budoucnost pak přec vždy
původní znění děl, neboť to, co dal jí moudrý mis,tr ve chvíli
loučení do rukou, jest pouze umělým výtvorem jeho stáří, který
málo poučuje o skutečnosti jeho výbojného mládí.

Než souborná vydání, na nichž zůstává teplo ruky tvůrcovy,
nevznikají vždy jen v hodině připravené k sepsání závěti; často
uprostřed životní cesty, právě ve chvíli, kdy zjeví se na obzoru
nové mohutně zvlněné pohoří< touhy, jež.chce býti zalesněno
mladými stromy činů, rozhodne se básník náhle k účtování
prozatímnímu a dává básnickým souborem dosavadních děl výraz své
nutkající vůli. Buď odcizil se úplně své minulosti, že přestává
souviseti s ní a rozuměti jejímu jazyku; pak chvatně svazuje
básnické výtvory uzavřeného a plně dovršeného údobí svého vývoje
v souborné vydání, jako po scéně rozchodu navždy svazuje
milenec zlatou šňůrou korespondenci náhle zvadlou a bezbarvou,
aby uložil ji kamsi na dno polozapomenuté zásuvky. Anebo zdá

se minulost umělci zbytečnou přítěží při smělém a statečném vze- 245