prašek na zralém ovoci jejich mužných let. Proto nemem,
neupravují, neuhlazují, neslaďují ničeho na svém díle, jež má
býti nadále upřímnou a bezprostřední zpovědí lidského jich
vývoje, viditelnou řadou stanic vnitřní pouti bludného chodce,
který se nestydí za prach obuvi a za krev brotící znamení
cesty. Básníci takoví hledí na řadu svých knih jako na svůj
lidský životopis a, jako by nestilisovali dodatečně nic v bludech
svého mládí, v úzkostech a nejistotách svého mužství, v
umdlených melancholiích stařeckých svých let, tak nezchlazují
vášnivého varu svých mladistvých veršů napsaných v půlnoční
hodině nedočkavé touhy po milence, tak neubrušují ostří
prudkým útokům vynuceným spravedlivým hněvem chvíle, tak
neuhlazují hrany vzniklé pod ukrutným dotykem řezavého a
skřípajícího pilníku osudu. Nesrovnalosti, odpory a trhliny v jejich
díle, na které pohlížejí jako na živou chronologii své minulosti,
jeví se jim právě takovou nutností jako nesrovnalosti, odpory
a trhliny v životě, a tak jejich básnický soubor mluví ke svému
čtenářstvu slovem, jež velký epik švýcarský, Konrád Ferdinand
Meyer, napsal na poslední stránku svého nejstatečnějšího díla:

»Nechci být umným, knižním výtvorem ˆ
já celý muž jsem se svým rozporem! «

Proti těmto věrným a často drsným vyznavačům vývojové
pravdy, která odhaluje spíše zrajícího člověka než zralého
umělce, rozhoduje se druhá řada básníků pro postup opačný
.Chtějí, aby lidský osud zmizel v uměleckém slohu, blud mládí
v dokonalé stilisaci mužných let, vášnivý náběh touhy v
hotovém provedení vyspělé rovnováhy, původní a syrový odraz
mohutné, leč divoké inspirace v klidném a souměrném souladu
konečného vyhranění, a proto měnící a často znásilňující rukou
sahají na původní výtvory životních období, jimž se odcizili

244 a od nichž se oddálili. Vpravujíce takto dodatečně do svého