třebaže posud nikdo se nepokusil napsati jeho zákony a jeho tvarosloví: útVOff souborných vydání básnických. Jako všecky jednotlivé jevy slovesného života, tak podléhá i tento organism složitým a stále se vyvíjejícím zákonům umělecké a duševní kultury; má pro lidi přísného uměleckého svě'domí a jemné kulturní cítivosti svůj řád,své pravidlo, své dobré zvyklosti, proti nimž častěji hřeší, literární barbaři než skuteční tvůrčí obnovovatelé; má své nesčíslné duševní' možnosti, odstíny a zvláštnosti, které odkrývá delší pozorování psychologovi básnické tvorby. V našem písemnictví, kde každým půlrokem hlásí se o pozornost čtenářstva nová souborná edice, ať již básníků účtujících s výsledky života, ať spisovatelů stojících v samém varu a ruchu tvorby a práce, ať posléze autorů mrtvých bud tělem neb i dílem, nebude snad přepychem nečinné chvíle pohovořiti o některých typech a odrůdách zajímavého tohoto organismu literárního, pokud spolupracují na něm básníci sami, a nikoliv po jejich smrti odborní vydavatelé a filologičtí kritikové textu básnického. Pro toho pozorovatele, jenž potápí se rád k temným a záhadným dnům tvoření básnického, pro psychologického norce v mořích umění, rozhodně nejpoutavější a nejpoučnější jest pohled do oněch souborných děl, která vyrůstají z vnitřní potřeby závěrečného účtování, z konečné přehlídky básnické závěti. V nich prozrazuje tvůrce sám persp~ktivu svého života, v nich podává vlastní soud o svém díle, v nich nalézá viditelnou formuli veškerého úsilí. Leč nejsou všecky souborné edice, vycházející z naznačené základní potřeby, stejného rázu. Jedněm básníkům nejdražší jest perspektiva vývojová, hledisko historické; chtějí, aby jejich vnitřní, růst byl jasně a plně zachován, přejí si, aby z jejich knih bylo slyšeti šumění stoupající mízy, pukání listových pupenců, aby nebyl setřen pel s květů jejich lyrického mládí, aby zůstal sladký cukrový po-UB