přeplněné nádhery mužství povzneslo se ke klidné a vlídné
prostotě stáří, do hor a lesů, kde bloudíval dříve tak často.
Naslouchaje šumění korun a šepotu listí, dívaje se po obloze
splývající s obzorem a kladoucí se na vrcholky chlumů, vyňal
z nálady té všeobecný zákon věčného klidu, obemykajícího osud
člověkův. A hle, v té chvíli sám tichnoucí šum lesních vrcholů,
samo zmlkající tikání ptáků nalézal vtěleny do vlastních, před
lety již složených slov: tyto nemnohé verše, v jejichž
melodivane tichá, posvátná hudba zásvětí a věčnosti, zůstanou vždy
nezapomenutelným poselstvím moudrosti a krásy nejen národu,
jehož řečí jsou psány, nýbrž všemu lidstvu, jehož poslední
ta
jemství shrnují. (1906.)

241

]6