tento spor. V každé literatuře hlubšího vniterného života stojí
dva ty protichůdné slohy, sloh prostý i rafinovaný, vedle sebe
jako ve výtvarném umění kresba vedle malby, jako ve vesmíru
klid vedle pohybu, jako v životě mírné tempo kroku vedle
zpěněného a překypujícího tance. Zůstávají tu vždy, a i tehdy,
nepřihlíží-li písemnictví naprosto k obecenstvu a k jeho
požadavku srozumitelnosti. Prostota docílená úmyslně ze snahy psáti
pro široké vrstvy není ještě prostotou pravou a ryzí: tato temení
ze samých hlubin umění literárního. Dokud básník zachycuje
výjimečnou náladu osamoceného jednotlivce, dokud dramatik
představuje případ jedinečný, osudový zvrat závisejíCÍ' na
podmínkách časově, místně a psychologicky výlučných, dokud
romanopisec a povídkář líčí úsek společnosti v určitém osvětlení
dobovém, slovem, dokud literatura tíhne k dobovému, k
místnímu, k osobnímu čili individuálnímu, musí užívati složitého,
ostře vybroušeného, uměle ciselovaného, často překvapujícího
výrazu slovního, nechce-li setříti barvu doby, pel okamžité
nálady, kouzlo prchající chvíle. Ale jakmile postoupí od výjimek
k pravidlu, od případu jedinečného k všeobecnému zákonu, od
jevu osobního, místního a dobového k ději všelidskému čili
typickému, dopracuje se vždy, pokud spojuje výši záměrů s
hloubkou pojetí, typické prostoty, působivé čirosti, vznešené jasnosti
výrazové.

Tehdy spisovateli, básníku, tvůrci, jenž po únavné a vysilující
dráze kamenitými cestami malých zájmů a strastí
jednotlivcových a divokými stržemi společenských dějů vystoupí k
výšinám, odkud lze pozorovati samy osudy, mimovolně a samoděk
vplynou na rty slova právě tak prostá jako výrazná, jež si
najdou přístup k tisícům otevřených srdcí nejrůznějších
obdivovatelů. Tak kdysi vyšel největší básník nové doby, Goethe,
nedlouho před vyrovnaným západem velikého svého žití, jež

240 od divoké a podivné výjimečnosti mládí a od přejemnělé a