PROSTOTA SLOVA

RVNf překvapující a skličující dojem, jenž prostého čtenáře
se zmocňuje při četbě knih moderních, jest krajní odlišnost
jejich výrazu od všeho, co mu bylo ze slovesného umění drahé
a blízké. Se směsí úžasu a zmatku srovnává tyto věty uměle
sestrojené a dovedně spletené s průzračnou a jednoduchou
stavbou odstavců v bibli; s přísnou, ač nepromyšlenou výtkou staví
odvážně vyhledané a vystupňované obrazy těchto veršů v
protiklad k jasným a přístupným příkrasám národní písně;
nespokojeně a drsně zjišťuje nepřeklenutelný rozdíl mluvy beletrie
posledního data a oněch slovesných děl, která naučila jej
milovat knihu a její zpola skutečný, zpola vymyšlený svět. Znovu
a znovu klade si otázku: kdo má pravdu z obou různých táborů,
zda jasní, světlí, prostí spisovatelé, mluvící řečí tak jednoduchou
a účinnou, jako jest zurčení pramene nebo zpěv ptáků, neb oni
složití, temní, přebroušení umělci slova, srozumitelní pouze
jistému okruhu vzdělanců, jisté společenské skupině velkoměstské,
jisté vymezené vrstvě dobové? Pravidelně pak se odvrací prostý
čtenář od děl psaných příliš složitě, příliš nádherně, příliš temně,
a znovu sahá ke knihám, nad jejichž větami leží široké polední
světlo sluneční, ozařující vše jasně a klidně. Někdy takový
čte
238 nář zdůvodňuje svou nedůvěru k slohu rafinovanému a k výrazu