tickém nebo spolkovém proslovu delší citát z národního mistra
slohu a věty! Zcela zřejmě chybí tu oddaná láska k literárnímu
slovu, kterou na příklad Francouzi a Němci se honosí a kterou
nás zahanbují i nadšenci pro antické básnictví, již nejednou
zacitují mnoho set veršů z Homéra neb z Vergilia a kteří i dlouhé
zlomky z řečí Ciceronových chovají do slova na mysli.
Memorování krásných úryvků básnických a prosaických, které by
vedle školy měli propagovati i dramatičtí umělci u nás, nemá býti
samo účelem, nýbrž pomů<:kou pochopení knihy a básníka;
prospělo by však také povznesení řečnického umění, které právě
v Čechách stojí na nízkém stupni.

Každou knihu, která na nás působila mocným dojmem,
nemusíme čísti hlasitě, ani nemusíme z ní zlomky a ukázky
memorovati; sotva by nám na to vystačil čas, o nějž jest v naší
době taková nouze. Přimlouvali bychom se však za to, aby,
pokud jen možno, čtenář dílo krásné a významné četl
několikráte. Knihy na první přečtení temné a nesrozumitelné
vymáhají si toho přímo; knihy plné svůdné krásy a lákavého
umění způsobují to samy bezděčně; knihy nasycené hlubokou
životní moudrostí odměňují za to mnohonásobně. Ale leckdo
potřese pochybovačně hlavou a zeptá se, čekaje předem
odpověď zápornou: Což snad měl bych román, v kterém hledám
jen zábavu a rozptýlení, čísti opětovně? Právě na románu se
dá ukázati prospěch opakovaného čtení. Po prvním pročtení
zná čtenář románu jeho dějový postup, spřátelí se s jeho
postavami, porozumí životnímu prostředí, v němž se příběh
vyvíjí; řekl bych: pozná nový kus života v obecných obrysech.
Chce-li však postihnouti také uvědomělé a někdy značně složité
umění, s nímž tento život vytvořen, musí sáhnouti ke knize
ještě jednou; pak prohlédne dramatickou sílu vrcholných scén,
pak okusí náladu, kterou spisovatel vložil do oddílů popisných,

236 pak dialog zazní k jeho sluchu důvěrněji a zvučněji. A jestliže