horší průpravou pro čtení románů a pro chápání dramat. Leč
žádají-li si již všecky významnější články novinářské, v nichž jde
o přesné stanovení politických zásad nebo o důležité otázky
kulturní, aby byly čteny pozorně a pomalu, jest tento požadavek
pro knihu zcela samozřejmý. Častokráte nepovšimne si čtenář
při čtení chvatném a ledabylém hned při začátku knihy lehce
nadhozených motivů dějových, bez nichž nelze příběhu neb
zápletce zcela porozuměti; nejednou ujde mu při čtení pouze
zběžném obraz, hluboce vysvětlující básníkův duševní stav, z něhož
rostou nálady, city, ideje v díle později rozváděné; namnoze
schází nedočkavému čtenáři kursorickému smysl pro odstín,
polotón, přechod, čímž se čtenář takový stává téměř neschopným
pro vnímání složitějších výtvorů slovesných. Výtečnou, avšak
příliš zanedbávanou pomůckou pozvolného a pečlivého čtení jest
předčítání hlasité, při němž jmenovitě melodie veršů,
dramatický spád hovorů, zálibně rozpředená krása popisů teprve zcela se
čtenáři objevÍ. Rozumí se, že nežádáme, aby celé knihy byly
hlasitě předčítány; kromě lyrického básnictví, které již hudební svou
povahou, zvukovou malbou, zpěvností rýmů obrací se ve značné
míře ke sluchu, činí nárok na hlasité čtení buď důležité a v
osnově knihy takřka podtržené části, neb partie virtuosně rozvedené
pro kouzlo nálady, bohatství obrazů, malebnost líčenÍ.

Čtení hlasité má dvojí rozličný úkol. Čteme-li hned
napoprvé knihu hlasitě, posloužíme tím znamenitě prvnímu
pochopení; nic podstatného nám neujde. Jestliže však při čtení
opětovném říkáme si hlasitě ona místa, v nichž se nám zvláště
zalíbilo a v nichž jsme shledali jádro neb vlastní poklady knihy,
stává se hlasité čtení pomůckou k memorování, jímž přímo vrcholí
osvojení si díla spisovatelova. Naše pokolení, snad vinou
školského směru, věnuje příliš malou pozornost učení se nazpamět
vzorným úryvkům literárním; jak zří'dka cituje nám veřejný
řeč
ník případný kus z básníka domácího, jak málokdy zazní v poli- 235