svých úradcích. Bible nenechá věřícího křesťana nikdy na
holičkách: dá mu moudrá a zaokrouhlená pravidla pro každodenní
běh, ale sdělí s ním i tajemství věčných 'zákonů mravních; vezme
v žalmech na mohutná křídla tíhu jeho hlubokého bolu a
nakloní se v evangeliích nad jeho ranami; bude, kdykoliv čtenář otevře
knihy proroků, přísným soudcem jeho činů i myšlenek a nad
stránkami Zjevení Janova promění se v strážce jeho nejobraznějších
snů. Důvěra, kterou chová křesťanský čtenář ke knize knih,
stvořené ve svém bohatství a dokonalosti za spolupracovnictví,
ba pod přímým vnuknutím hožským, vyjadřuje se při čtení
bible zvláštní pokornou oddaností. Evangelický křesťan z
reformační doby, ať čte Písmo svaté v tlumočení Lutherově, ať
v překladu kralickém, soustřeďuje, než počne čísti, svoje
myšlenky k posvátnému předmětu a často počáteční modlitbou
vztyčí si pravou hradbu mezi svou biblicky zaujatou myslí aJ
ostatním světem. Sleduje pak se zvýšenou pozorností, jíž rá~
napomáhá hlasitým a důrazným, ano někdy i zpěvným
předčítáním, posvátný předmět, ale dbá stále a úzkostlivě i
slovního výrazu, jehož obraty a obrazy, řečnické pomůcky i
kazatelské přízdohy se mu vtiskují, hluboko do mysli. Nerozumí-li
na první přečtení, noří se do věci znovu, přemýšlí, dohaduje
se, stopuje slovo za slovem, až paměti vtělí znění a rozumu
i srdci smysl prostudovaného místa. Když pak určitý oddíl
biblický vyhověl úplně ná!božné potřebě chvíle, zavírá
evangelický čtenář Písmo, znovu přemítá o tom, čeho se dočetl, a
obohacen, očištěn, občerstven odchází po práci neb oddává se
svátečnímu oddechu.

Odvážili bychom se říci, že právě takový poměr má míti ke

knize i dnes každý opravdový čtenář, a pokusíme se stručně
nastíniti, kterak umění čísti, v němž reformace vycvičila
čtenářstvo biblické, zachovalo platnost i v době moderní; arciť
předpokládáme, že se četbou rozumí čtení krásného písemnictví, 231