1889 (SS. XIV., str. 95 až 101), kde Husa a jeho soudce Poggia a Žižku
zaplétá do burleskního hovoru telefonního. Ve své studii nepřihlížíme ovšem
ani k těmto causeriím ani k úryvkům jiných feuilletonů, v nichž Neruda
píše vtipné a řízné poznámky k různým příhodám při oslavách Husových.

5 Zcela podobně také v posledním feuilletoně, jejž mu Neruda věnoval,
když 9. února 1890 horlivě, ale bezobsažně vybízel k účasti ve sbírce na
pomník Husův (SS. XIV., str. 196-200).

ft O lidově-propagační hře Tylově soudil Neruda na tomto místě i dříve
u příležitosti provozování v Novoměstském divadle 12. srpna 1866 (Kr.
Sp. III., str. 169 a 170) mnohem přísněji a odmítavěji než soudcové z doby
poslední, z nich na př. Jar. Vlček (»Nové kapitoly z dějin literatury
české«, 1912, str. 48-57) pokusil se přímo o rehabilitaci kusu. Neruda
byl duch příliš kritický, aby při rozboru básnického díla pro ušlechtilou
tendenci a hutnou náplň myšlenkovou přehlédl nedostatky formální - a
těch hra Tylova má příliš mnoho.

HAVLíčKOVA KRITICKÁ MEZIHRA

1 Havlíčkovy kritické stati čtou se nejpřehledněji v třetím svazku
Quisova vydání nepolitických SpiSU Havlíčkových v Laichtrově sbírce
»Čeští spisovatelé XIX. věku«; bohužel, ani uspořádání, ani poznámky,
ani úvod neopravňují edice, aby slula kritickou, natož definitivní. Jan
Jakubec podal v »České literatuře XIX. století« poučný přehled
Havlíčkovy kritické činnosti i jeho estetických zásad; Emanuel Chalupný ve svém
»obrazu sociologickém a psychologickém« postihl a zdůraznil duchaplně a
originálně Havlíčkovu vlohu polemickou i jeho umění invektivní; Jiří
Polívka statí »Havlíček a Rusko«, otištěnou v Sborníku Masarykově, vrhl
nové světlo na genesi Havlíčkova soudu o Rusku a Slovanstvu a přispěl
tím i k výkladu vývoje Havlíčkova kriticismu.

DOJMY A MEDITACE NAD LYRIKOU HEYDUKOVOU

222 Psáno k osmdesátým zrozeninám básníkovým dne 7. června 1915.