dati: tu jest i sloh Drtilův nejživější a nejpravdivější; odhodil
nucenou a mnohdy nezvládnutou terminologii odbornou; oprostil
se od násilně sledovaných, a přece úplně nenázorných metafor;
přiznal se k lidové drsnosti, k pádnému důrazu.

Tyto stati ukazují též jasně, odkud Drtil novinář vyšel a kam
se organicky řadil. Jest nejmladší z oněch novinářských
»pathologů naší společnosti«, které vychoval český realismus; cesta
k němu vede přímo od Herbena přes Machara a Horkého. Artuš
Drtil hlásil se ke svým učitelům otevřeně; neváhal přejímati
jejich soudy, a třeba i bludy; psalo nich s obdivem, byť ne v
superlativech; pokládal literární a novinářské spojení s Karlem
Horkým za jednu z nejlepších a nejpravdivějších formací svého
osudu. Ti, kteří stojí jinde, rádi přiznají tuto příslušnost. Ba,
vidí v nÍ! jakousi hlubší nutnost: Drtil nosil v hlavě a v srdci
onen střízlivý a počestný racionalism Moravanů a Slováků, z
něhož vyrostl český realism; byl oddán občanským a utilitárním
ideálům bez složitějších kulturních tradic; přišel z dolních vrstev
společenských, zdravých a přímočarých, jimž jest lehko bourati
to, co vybudovali příslušníci tříd, nadaných menší resistencí a
větší jemností.

Po karakterní čistotě, po mužné otevřenosti, po přímé
rozhodnosti Drtilově zastesklo se často nám v literatuře, v
novinářství i v kritice, jeť v našem mladém pokolení tak málo
čestných a bezelstných spisovatelů, jako byl Artuš Drtil. Jeho
lidská osobnost, ktel'Ou tak cudně a přísně ukrýval, byla vyššího
typu než jeho dílo. Artuš Drtil člověk znamenal více než Artuš
Drtil novinář, Artuš Drtil spisovatel. O něm platí slova drahého
mu básníka, jež šumí k nám z chudičké trávy na jeho
opuštěném hrobě olšanském:

»Kdo místo mne na stráž, kdo zdvihne můj štít?«

(1910 a 1913.) 217