sateli pravdivosti ve vztazích obou pohlaví, pozornému
sledovateli celého hnutí feministického byla ženská otázka nejdražší
a nejpevnější skutečností, opravdovou věrou životní, podstatným
kusem osobního náboženstvÍ. Artuš Drtil byl z těch čestných,
řídkých mužů, pro něž neminul ještě rytířský věk, kladoucí si za
pýchu a radost zápasiti za ženu; právě jeho význačná mužnost
cítila v sobě i polaritu ženskou ... a tak jeho statečná klání za
ženu byla zápasy o vlastní, nejdražší, statky. Nad jiné krvavě a
bolestně cítil Drtil, rodák ze severní Moravy, naši národnostní
otázku; menšinový boj cukal celou jeho bytostí; Bezruč byl mu
mnohem více než básníkem ... škoda, že neprojevil se tu nějakou
rozsáhlejší statí!

Ovšem, novinářské články Drtilovy psány jsou takřka bez
průpravy: jeho politické vědomosti neměly ani historického pozadí,
ani právnického prohloubení; národohospodářský a sociologický
podklad chybí vesměs jeho projevům o ženské, dělnické a
mravnostní otázce; a neznalost lidí, veřejných útvarů, zemí, dovádí
nejednou k čirým naivnostem ... ale komu platí výtka, že Artuš
Drtil vždy zůstal diletantem? Sotva jemu samému, jenž četl,
studoval, pracoval celé noci, jenž si osvojil veškerou českou
novinářskou i beletristickou produkci od let devadesátých, jenž snažil
se informovati vždy znovu ke každému tématu?

V pozůstalých spisech najde se též samostatný oddíl prací
Drtilových, jenž jest nadepsán »Morálka veřejná a
žurnalistika«. V něm jest Drtil nejrázovitější, ať mluví o reformě
krajinského tisku, ať podává zdrcující kritiku pohlavního života
v mládeži, ať bičuje poměry na vojně, ať zabývá se otázkou
honorářovou. Zde píše o poměrech, jež ho sama hnětly a
trýznily, zde čerpá z plnosti pravdivého a podrobného poznání, zde
horlí a burácí, ironisuje a sarkasticky vytýká, zde vrhá před
čtenáře nejen kus bezprostřední skutečnosti, ale i kus krvácejícího,

216 uraženého a poraněného, leč vždy poctivého srdce. A dlužno do-