samouk Drtil, jenž neměl akademické průpravy, celé písemnictví
stále jen ve vztazích k přítomnosti, k jejím bolestem, k jejím
touhám, k jejím nadějím. Proto studoval na rozebíraných dílech
slovesných především jejich ideje, životní tendence, kulturní
hodnoty, a teprve v druhé řadě jejich uměleckou formu, třebaže
občas při odsudku, zvláště začátečnického veršování mladých
ochotníků, projevil dobrý cit pro zákony stavby a pro odstíny slohu.
Nikdy nebyla mu literatura absolutním uměním odepiatým od
ostatního života, nikdy nedovedl uctívati ryzí ideál estetický. Jako
sám po léta oddaně a neúnavně sloužil určitým kladným zájmům
společenského obrození, národní pravdivosti, prohloubení mra v_
ního, tak očekával to od veškeré literatury: byli v podstatě
právě tak tendenční kritik jako velký V. G. Bělinský na Rusi
nebo H. G. Schauer u nás, a tam, kde pro své mravní pathos,
pro tvůj junácký zítřek našel přilehlý slovesný výraz, byl
důstojným jich dědicem.

Snad právě proto stál Drtil novinář nad Drtilem kritikem.
Zaujat ve své duši široce založené všemi otázkami veřejnými,
odpovídal na ně rád a horlivě. V tom, že dovedl se rozohniti pro
každý problém dne a hodiny; v tom, jak rychle a bystře uměl
svůj názor formulovati a popularisovati; hlavně však v tom, že
stál za svým míněním cele a statečně, bez výhrad a ohledů 0
byla trojí legitimace jeho jako žurnalisty. Byl hotova schopen
psáti novinářsky o všem; nic mu nebylo příliš malicherným a
všude uměl se povznésti k všeobecným hlediskům.

Jeho články o studentské otázce, které prozrazují velmi jasně

jeho společenskou příslušnost, mají širší dosah. Jeho zprávy

o ochotnických představeních a krajinských výstavách, z nichž

mluví k nám redaktor venkovského listu, usilují o stanoviska
skutečné kritiky umělecké. Hlavně však jeho studie o ženskt
otázce, i když vycházejí z událostí a podnětů efemerních, jsou
daleko více než pouhá služba dni a chvíli. Rigoristickému hla- 215