osudem; ztratil dovršení vývoje své mužnosti, po které práhl a
pro kterou byl předurčen jako ocel pro kalení ... Ale přece my
ztratili tehdy více: nebyl to jen spisovatel a kritik, duch bystré
analysy a mluvčí břitkého slova, ale horoucí a věrný, poctivý a
nadšený dělník kulturního zítřka, našich společenských nadějí.

Literární pozůstalost Artuše Drtila, vydaná půlčtvrta roku po
smrti mladého zápasníka, jest stejně spravedlivá k Drtilovi
literárnímu kritikovi jako k Drtilovi žurnalistovi.

Artuš Drtil, jenž v 17-18 letech byl hotovým spisovatelem,
přihlásil se do literatury jako kritický žurnalista. Miloval knihy
velkou, ale neklidnou, téměř nervosní láskou, která touží spíše
po mocných vzrušeních a živých podnětech než po věrném a tichém
oddání se; dovedl se rychle a prudce začísti do knihy, vyňal z ní
okamžitě její podstatné rysy, rozřešil si snadno poměr k ní, a
odkládal ji zase jako plástev zbavenou medu, aby se k ní více
nevrátil. Nečetl však knih pO'vrchně a nesoudilo nich mělce: často
překvapil přesnou a soustavnou rekonstrukcí myšlenkové stavby
románu, povídky, essaye; nejednou uhodl jasnovidně ukryté
záměry autorovy; mnohdy obnažil velmi důvtipně churavé a vadné
kořeny díla líbivého a populárního. Měl nevšední dar kritického
obeznámení se: třebaže nestudoval soustavněji cizích literatur,
nebyl nižádným, byť ·dosti odlehlým zjevem uveden v nesnáze a
v nejkratší době rozuměl mu důkladně; jak šťastně se orientoval
sám, tak šťastně dovedl orientovat i čtenáře. Nestačilo mu, aby
psal informační zprávy, v každé sebe kratší jeho literární
poznámce jest kus rozboru a kus soudu; v šťastnějších chvílích
črtával i synthetické podobizny posuzovaných spisovatelů.

Nikdy však nesledoval v kritických svých statích historických
cílů a genetických konstrukcí, ani tam ne, kde šlo o větší úseky
literární nebo o celé uzavřené zjevy. Kdežto filologicky školení
adepti kritiky stávají se po čase dějepisnými kvietisty, kteří vše

214 spolehlivě vyloží a všemu moudře přiřknou oprávněnost, pojímal