Nelze zamlčeti paradox této podobizny, jediné podobizny
Drtilovy; rozhodný a nadšený vyznavač hodnot a ideálů občanských,
důsledný, až prosaický demokrat, zapřisáhlý pacifista a odpůrce
militarismu, oblečen jest v stejnokroj vojenský, jakoby na
ironickou připomínku, že osud ukrátil jemu skoupě vyměřenou dobu
růstu a vývoje ještě episodou v armádě. Osud byl vůbec podivně
vynalézavý v tom, jak Artuše Drtila důsledně odváděl s cesty,
již mu vykazoval hlas karakterní nutnosti. Miloval knihy a
nauky, poznání a zkoumání vší silou své nadané a vnímavé mysli,
a směl vystudovati šest tříd venkovského gymnasia. Nenáviděl
skoro pudově všeho kancelářského mechanismu, a zapadl na čas
mezi zaprášená kolečka úřadu poštovního. Byl bystrý a vždy
pohotový novinář, jakých jest u nás pořídku, a zatím co prázdné
hlavy a líné neb neobratné ruce obsadily většinu vlivných a
výnosných míst ve velkých žurnálech, plýtval Drtil silami v
efemerních redakcích venkovských časopisů. Morava, které byl
oddán na život a na smrt, neměla dávno nikoho, kdo by byl jí
dovedl býti zároveň buditelem a kritikem, vychovatelem a
soudcem jako Artuš Drtil, a ovšem Morava nejen že neuživila svého
rodáka a žurnalistu, ale ani nesnesla jeho hlasu, jenž byl sice
mnohdy bezohledný a krutý, ale vždy poctivý a opravdový.
Ocelová síla mravního karakteru Drtilova vyvzdorovala všem
léčkám a úskokům sudby. Artuš Drtil mohl se usmívat. On, jehož
pětadvacetiletý život dovedl by býti výstrahou všem, kdož chtějí
vsaditi vše na kartu svobodného literátství, neodvislého
žurnalismu.

Pak stačilo malé zdravotnÍ: nedopatření, jež přivodilo krátkou
a zavilou nemoc, - a dubnového nedělního odpoledne v
nemocnici ztratil Drtil v oka mžení vše: splnění důvěrných snů o ženě
a novém domově, které ještě v horečkách před agonií jej blažily
a šálily; ztratil řadu čestných bojů ducha a péra, jež by byl
do
jista vybojoval, jako vybojoval řadu čestných zápasů s tvrdým 213