studiích, ale pomíjeje několik menších, chci ukázati pouze k
oběma chloubám svazku, k článkům o Máchovi a Březinovi.

Tyto nejrozsáhlejší a nejbohatěji doložené stati patří těsně
k sobě: nejhlubší básník naší minulosti klade otázky, na něž
nejhlubší básník přítomný odpovídá, arciť svým, o více než o tři
čtvrtiny století zralejším uměním. Karel Hynek Mácha
prokreslen jest u Šaldy jako typická figura romantická, či přesněji
řečeno, jako sama romantická tragika. Jeho disonance osobní
stupňují se v příznačnou nemoc romantickou: v dualismus platonský,
v svářící se dvojí děs, děs marné vzpomínky a děs z příští
nicoty, v solipsismus nihilistický a pesimistický. Ve chvíli, kdy
Máchovi kyne možnost vykoupiti se z těchto hrůz i mravně,
nadosobní lásk,ou k trpícím spolutvorům, Mácha hyne ... , ale
intuitivnímu blesku Šaldovu jest možno osvítiti i ono vteřinové
vykoupení romantickou filosofií soucitu, známou z Vignyho neb
z Leopardiho. Méně zlomkovitě provedl dílo oS'f.Pboditelské Mácha
umělec, jejž jako čirého romantika určuje stejně záliba pro
disonanci vznešenosti a grotesky jako bojovné jeho zaujetí proti
pevným genrům; nejkrajnější rozpory smiřuje Mácha slohem
hudebně sugestivním a obrazem svéprávným - hle, romantický
stil jako vzdušný, oblačný most nad pekelnými propastmi.

Čteme-li za studií o Máchovi bezprostředně stať o Otokaru
Březinovi, máme přímo dojem »koloběhu stejnosti«: tak paralelně
komponoval F. X. Šalda vnitřní drama obou lyrických
metafysiků. Ovšem, co bylo u Máchy stručnou nápovědí, jest u Březiny
rozvedenou symfonií; kde Mácha tušil a dohadoval se, tam
Březina ví a prohlubuje; jestliže se Mácha zajíkal, podává Březina
pleno básnických varhan. Šalda ukázal krásně, jak ona láska
k trpícím spolutvorům, kterou oba básníci přemohli temný
solipsismus, mění se u Březiny v světlou víru »v člověka vyššího,
vykoupen ce a vykupitele svých menších bratří, ne vzbouřence

210 proti Bohu, jako tomu bylo u tolika romantiků, nýbrž posla jeho