loze Ibsenova či Zolova. Kulturní a mravní sílu kritikovu měřil
bych vždy podle stupně porozumění, podle intensivnosti odvahy,
podle pathosu soudu, jimiž hodnotí umělce své země a své doby:
tu jest intuice stejně v sázce jako jeho mravní integrita, jeho
schopnost perspektivy stejně jako jeho smysl pro
karakterističnost. Nebo mluveno konkretně: architektonické umění knihy »Duše
a dílo« projevuje se vlastně tím, jak dovedl Šalda svůj ústřední
problém vyložit a řešit na zjevech domácích.

A tu poučuje každé nové ponoření se do essayů Šaldových, že

ani jedna z portretovaných hlav českých není bez vztahu k vůdčí
otázce knihy, ať se stránky estetické či psychologicky-dynamické.

Na Boženě Němoové nic nezajímá Šaldu více než statečný
po
kus, překlenouti romantickou rozervanost srdce »čímsi, co jest

sice stvořeno z látky skutečného života, z jeho prvkův a živlův,

ale k jeho podobenství«. Pokusy překonati romantický dualismus
jakousi dekorační harmoničností vysledoval Šalda stejně u
Svatopluka Čecha jako u Jaroslava Vrchlického, ale shledal
správ'
ně, že jest to namnoze pouhá harmoničnost rétorů a dialektiků,

kteří i jako umělci leckdy místo stilu podávají jen řečnictví a
dekoraci - rozuměj v dílech, která přes zevní úspěch značí
nej
slabší část jejich tvoření. A prázdnotu srdce neukojeného neb
rozdrážděného nosily ve své hrudi podle Šaldovy bystré intuice

dvě básnířky, jichž pravidelný soud neřadívá k romantikům.
Kdežto však u Terézy Novákové mění se tato ironická a
pesimistická koncepce v prudce vášnivý protest, jenž patheticky
rozbuřuje a k lidské velikosti vzpíná její poslední velké skladby,

mění zprvu trpká a temná, a posléze sladká a jasná Růžena
Svobodová tento romantický odboj v tvůrčí kritiku společenskou,

»jež nemůže stanouti na slovech, nýbrž musí pokusiti se o opravu
života podle příkazu snu a ideje«. Mohl bych takto naznačit
umělou instrumentaci základního motivu knihy i na ostatních 209

14