ální podstatu a příčinu onoho základního rozporu duší
romantických - estetik koná spíše dílo statické, psycholog však
promHá svár a spor dynamický.

Rousseau, jehož dva nejvzácnější nálezy jsou hudební rytmus
v próze a nové pojetí přírody, protrpěl se k těmto dvěma
léčivým, omlazujícím a jednotícím jistotám teprve tehdy, když
poděšen byl })nepochopitelnou prázdnotou svého srdce, někdy
neukojeného a jindy přesyceného a rozdrážděného halucinacemi a
chimérami štěstí«. Pro tuto rozeklanost, pro tuto anarchii nitra
bohatého a hrdého našel Rousseau jediný lék: ne skutečnost
samu, ne empirickou přírodu, nýbrž její hudební transposici,
jednotící kouzlo rytmu. A tajemný tento nález Rousseau odkazuje
vší poesii romantické pro celé století. Ještě Flaubert, který vrhl
v životní sázku celou pýchu romantiky a prohrál ji, jest
obdobou Rousseaua, jak Šalda sugestivně dovozuje v studii o prvních
fázích jeho tvoření. I on strádá a hyne chorobou romantickou
jako kdysi Jan Jakub, ale oč letálnější jsou její příznaky!
Romantický dualism proměnil se u něho v beznadějný atomism,
romantický sen o umělci jako· o vášnivém tvůrci hodnot
předpodstatnil se u Flauberta v nihilistickou jistotu člověka
teoretického, vidoucího všude jen iluse, stín, páru; smutek srdce
neukojeného životem přechází zde v hnus mozku, který životem
pohrdá. A hle, tyto hrozivé disonance přece budou překlenuty
po romanticku, po rousseauovsku: jedinečné a konkretní slovo,
absolutní stil, který neopisuje skutečnosti, nýbrž nahrazuje ji,
zachraňuje Flauberta, uvolňuje jeho tvůrčí pudy, činí život jeho
nejen snesitelným, ale hrdinsky velkým. Avšak dílo, které odtud
vzniká, není již romantické.

Než nevidím vlastní velikosti kritikovy v tom, jak se umí
postaviti k vůdčím zjevům cizí inspirace kulturní a literární, byť
se to dělo s takovým bystl'Ozrcrkem, jímž Šalda se zmocnil samého
208 tragického tajemství Rousseauova či Flaubertova a v menší roz-