moderní romantiky Rousseau i její marnotratný syn Flaubert,
její malebný levoboček Zola i náb()ženský pastorek Huysmans
- nebylo lze voliti případy typi,čtější. Zdá se mně, že byla to
též moderní kritika francouzská, znepokojená romantikou jako
životní otázkou národní, kdo Šaldu v poslední době podnítil
znovu se vrátiti k těmto krvavým a bolestným motivům moderního
vývoje uměleckého. Útočně duchaplné invektivy Lemaitrovy na
Rousseaua a pronikavá polohistorická polemika Lasserrova proti
romantismu francouzskému zmocnily se svou nakažlivou, v
podstatě studenou a pohodlnou skepsí na některý čas ducha Šaldova;
ještě v čtvrté a páté kapitole »Moderní literatury české« soudí
a odsuzuje Šalda romantiku s tohoto odmítavého hlediska, pod
jehož tradicionalismem a klasičností šklebí se aristokratická
maska střízlivého rozumu. Avšak tento zápor, obsažený i v úhrnném
soudu »romantická revoluce nebyla positivním ziskem, ale byla
nutností«, nemohl Šaldovi trvale vyhověti, jako vůbec
symptomatický význam pro jeho duševní vývoj má úsilí probojovati se
od pojetí záporného ke kladným hodnotám. Kniha »Duše a dílo«
hledá právě tuto kladnou hodnotu umění romantického.

V úvodě zavírá F. X. Šalda vlastní jádro knihy do věty: » V
absolutním stilu romantickém, v obraze, který neopisuje, ani
nepřipomíná skutečnosti jevové, nýbrž nahrazuje ji a znovu vytváří
vlastními prostředky idealisace rytmické a melodicky harmonické
jako samostatný svět, svéprávný a svézákonný, nalezl jsem
naplnění samého jeho tvůrčího postulátu, tvůrčí překlenutí jeho
základního dramatického rozporu.« Hle, vůdčí motiv, dle něhož
kniha jednotně komponována. Motiv ten instrumentuje Šalda ve
svých podobiznách a medalionech dvojnásobně: jednou jako
kritik estetický, který pečlivou a pronikavou analysou slohu svých
básníků zjišťuje, pokud přispěli k uskutečnění tohoto ideálu
romantického; po druhé jako psycholog, jenž buď intuičně nebo

na základě dokladů důvtipně interpretovaných hledá individu- 207