oddaně k velké lyrice anglické, a Shelley s Keatsem mu
neznamenají doposud méně než Vigny neho Verlaine. A komu vyznal
Šalda častěji a vroucněji vděčnost žáka a duchovního syna než
starému Goethovi? II koho hledal, ještě dlouho před dobou
hromadného hehhelovství, hásnické poučení o podstatě pravé
tragičnosti než právě u tvůrce »Gygova prstenu«? Kdy způ,sobem
vášnivějším a nervnějším glosoval v dvojím reliefu, kritickém
i lyrickém, bolestný úžas z odchodu hásnického ohdarovatele než
při smrti moderního Němce, Detleva z Liliencronův?

Šalda není vlastně ani tím, čemu se u nás říká západník. Jeho
vztah k ruské literatuře jest hluboký a vřelý, třebaže jest čímsi
v podstatě jiným než hromadným, zaslepeným obdivem. Šalda se
k moderním Rusům staví čistě dramaticky, vidí-li v nich důsledné
a krajně opravdové řešitele našich mravních a kulturnkh krisí,
uctívá-li mezi nimi prudce rozhodné a temně kypící účtovatele
s Evropou: jenom proto vyleptal několikráte tak přesně
miniaturní podobiznu Lermontova, jenom proto staví opětovně
Dostojevského na nejčelnější místo ve velkém výpravném umění
moderním, hned vedle Balzaca a Flauberta; jen proto dává se
mysliteli, vyšedšími z pravoslaví, Solovjevem a Berdajevem, vésti
na cesty nového, svohodného a radostného pojetí náboženskosti,
k nimž nedovedl mu jednoznačně ukázati ani genius Pascalův.
Nehylo to tedy naprosto, pouhé pretium affectionis, proč Šalda
zvolil ke své analyse romantismu vedle Čechů právě francouzské
mistry.

Pro Francouze, plémě jemné formové kultury a dávné
formové tradice, hyl romantismus čistěji a přesněji než pro
kterýkoliv národ jiný především problémem uměleckého tvaru,
principem slohotvorným, kdežto na př. pro Němce hyl otázkou
citovosti a pro Rusy předmětem kritiky mravní. Šalda, jenž
romantismus vykládá a hodnotí v první řadě stilově, musil sáhnouti

206 k těmto slohovým prototypům romantismu, ja:kými jsou arciotec