III.

JIŽ v prvních kritických statích Šaldových vrací se vždy znovu
zvláštní paradox: kritik, jenž rafinovaným slohem plným
důmyslných gradací a umných odstínů rozvíjel estetické abstrakce,
stavěl se co nejrozhodněji proti veškerému čiře artistnímu
mechanismu, žádal umění zrozené z čistého a plného instinktu,
hlásal organickou jednotu života a poesie, kterou moderní
specialisování porušilo. Tento ryze goethovský požadavek, jímž se Šalda
vyzbrojil proti studené a neplodné virtuosnosti a napodohivému
postupu novoromantických formalistů českých, vyslovován byl
vždy s větší důrazností. V etickém svém období, kdy jeho
myšlenky se důvěrně stýkaly s hlasateli goethovské renaissance, s
Carlylem, Emersonem a Ruskinem, prohlašoval takový organický
monismus přímo za kriterium rozdílu mezi uměním novým,
života schopným, tvůrčím a mezi uměním starým, epigonským,
vyžilým. »Každé nové umění je hluboce a podstatně monistické:
věří v jednotu sil životných a světových, je neseno vášnivou
touhou a snahou, sceliti všecko posud roztržené a roztříštěné, sceliti
staré rozeklané rány, všecky kontrasty, jež uměle šířilo a
udržovalo staré umění, poněvadž z nich žilo.« Umělecké dílo, ať drama
nebo román, obraz či socha, musí býti Šaldovi především
orga
204 nismem: jakmile vyšší zákonná jednota neudržuje ústrojné prvky