»Ke kritice, přesně mluveno, má právo jen ten, kdo se narodil k obdivu a uctívání a byl v nich zklamán a zrazen.« Vilém Mrštík byl kdysi právě tak literární nadějí a důvěrou Šaldovou jako jiní spisovatelé jeho generace, jako Sova, Březina nebo Svobodová, byť v omezenější oblasti, jakou jest výrazová schopnost českého slova, ale kdežto jeho současníci rostli a mohutněli a živili svými uměleckými činy důvěru a oddanost kritikovu, Mrštík krněl a planěl, oklamal všechny naděje v svůj vývoj, zradil veškeré možnosti svého růstu - a proto, když jej Šalda hodnotí (a děje se to asi s vnitřní bolestí), mstí tyto naděje a volá Viléma Mrštíka k odpovědnosti jménem možností nenaplněných. Šaldovo kritické umění, jež spoléhá především na intuici a nikterak nepohrdá inspirací osobně životní, staví se nejednou v přímý kontrast k vědeckým methodám historickým. Pokud se jimi myslí cesty poznání a výkladu dějinných jevů hromadných, právem; ačkoliv není nemožno si představiti, že by způsobem, kterým Šalda zhodnotil na př. Emila Zolu neb Svatopluka Čecha, kritik jeho nadání a umění mohl vyložiti a posouditi celý jejich směr, jejich školu, jejich dobu ... stejně plodně, živě, osobně, jak ostatně v této knize dokazuje široce rozvedená studie o Rousseauovi, v které Šalda, dle myšlenkových kořenů mystik, účtuje s celou periodou rozumářství: zde je most mezi Šaldovým individualismem a historickou kritikou hromadnc)ti. Ale postup, jímž Šalda analysuje, váží a soudí jednotlivce, shoduje se v mnohém s nejmodernějšími methodami věd duchových a psychologie literárnÍ. Nemohu zde arciť ukázati ke všem virtuálním zdrojům <;lnešních Šaldových method kritických, ale na dvojí inspiraci nerad bych neupozornil: jdeť o mistry, s nimiž styk přímo nobilisuje. Vedle nauky B. Croceho o naprosté jedinečnosti, singularitě, proti periodičnosti historického dění, které může proto vystihnouti 202 jen a jen umělec a nikdy vědec, hlásí se tu plodná a u nás sotva