býti zbrani dvojsečnou a cítíme, jak kritik, chce-li se vyhnouti
těmto Skyllám a Charybdám, musí se leckdy ozbrojiti nejen
proti své době a proti analysovanému autoru, ale i proti sobě



samemu.

Nemíním stavěti studie věnované mladým literátům hloub, než
stojí podobizny uměků cizích neb básníků starších generací.
Naopak, Šaldova propracovaná stať o Březinovi a jeho prudká a
pronikavá kritika zjevu Mrštíkova jsou pravými skvosty literární
analysy. Březinu portretovaly pochopení, obdiv a láska; všude
mezi řá,dky chvěje se pyšná radost, že generace, k níž kritik se
počítá, našla tak absolutního mluvčího svých kladných hodnot.
Tento essay koncipován jest úplně dramaticky: Šalda pokouší se
interpretací myšlenkovou, rozborem slohovým, ale i rekonstrukcí
etickou dovoditi, kterak O. Březina krok za krokem překonává
máchovský dualismus životního pocitu a vědomí marnosti,
dualismus, který přímo do duše poety vkládá nutnost dialogisace.
Stupňovitě jde kritik s básníkem za jeho úsilím objektivace,
končící prvopočátečné tóniny něžných sympatií a citové touhy
kladem, heroismem, vytržením a nadšením z hromadného objektu,
a ježto Šalda jest především kritik umělecké f~rmy, dovozuje
posléze, že Březina překlenul přes nejnesmiřitelněji zející
propasti života a vesmíru duhový most metafory. Tu velká láska
řídila velké pochopení, velká oddanost inspirovala velkou jistotu
postřehu, velký klad duše kritikovy postačil letu kladných křídel
poetových.

Studie o Mrštíkovi vyznívá negací, ba odmítnutím díla
českého naturalisty, které bylo dle Šaldova soudu pouze »možným,
ale pomíjivým stupněm k útvarům příštím a provisorní oklikou
ke krásným tvůrčím činům budoucím«; ale tato negace, ven
a ven chrabrá a mužná, vnitřně nezbytná a esteticky
osvobodivá, zrodila se u Šaldy z oněch bolestných zápasů duše
kriti
kovy, o nichž čteme v »Bojích o zítřek« pregnantní diagnosu: 201