schopnost, která vyvrcholila »Dětmi čistého živého«? V těchto
studiích, kde Šalda provádí kritiku s krajní přísností,
podmíněna jest intuice mravně estetickou snahou osvoboditi se od
autora, překonati ho, vyspěti v jeho škole k vyšší volnosti názoru
životního a uměleckého.

Pět z podobizen věnováno jest té generaci mladší, jíž Šalda
sám náleží; myslím studie o Antonínu Sovovi, Otokaru
Březinovi, Růženě Svobodové, Haně Kvapilové a Vilému Mrštíkovi.
Intuice tu prýští ne-li z lásky a z jistoty, tedy dojista z naděje
a důvěry, že ideje, za nimiž kritik stojí celým životem, našly
v díle umělců pravý a plný výraz. Něco z této naděje a jistoty
hrá růžov}'m leskem jitřních červánků na stranách analysy:
nejednou úmysl jest vzat za dílo, náběh za realisaci, touha za
jistotu; přísná a historická sonda statí o Vrchlickém a Čechovi
musí ustoupiti nástrojům shovívavějším; námitky jsou leckdy
potlačeny neb vloženy do vedlejších vět a dvojsmyslných epitet.
Tvůrci nového pathosu Antonínu Sovovi, jehož vůdčí místo
v nové poesii české vymezil tak přesně vedle Otok ara Březiny,
prominul Šalda dialektické a řečnické hry, které právem vytkl
poesii Čechově. Při rozboru posledního období Růženy
Svobodové zatajen jest při oprávněném obdivu jejímu bohatství
psychologických typů leckterý nedostatek, jehož Šalda zpravidla
nepromíjel představitelům pokolení staršího. Ačkoliv kritik po_
světil tu dílu Růženy Svobodové dvě prohloubené stati, které
přesahují, svým rozměrem studie o Čechovi a Vrchlickém dohromady,
nenašel přece místa, aby naznačil, že románovým skladbám
básnířčiným chybí namnoze dramatická objektivace a soustředění;
že lpěním na modelech a příliš podrobnou malbou ovzduší hlásí
se uprostřed básnické syn these naturalismus dosti primitivní; že
l"ada karakterových typů - mezi nimi většina povah příznačně
mužných - zůstává nedostupna jejímu dušeslovnému umění. Zde

200 uvědomujeme si, že intuice, inspirovaná láskou a nenávistí, může