ností uměleckých, s nimiž dlouho a intensivně žil, s lllmlZ se
vyrovnával jako odpůrce neb jako obdivovatel, které pro něj
znamenaly kus osudu, vývojový vzestup neb konečně umělecké
úskalí. Sám romantism, který v knize rozebírá a hodnotí, nebyl
mu nikterak chladným jevem dějinným, nýbrž problémem
nejvnitřnějším, tragickým zážitkem, někdy holubicí Svatého Ducha
a jindy upírem.

A jak napiaté byly Šaldovy vztahy k osobnostem, které v
knize portretuje! Hledím-li pouze 'k soudobým českým hlavám,
jejichž plakety skládají svazek přítomný, pozoruji dvě skupiny,
odlišné příslušenstvím generačním. Jedny z hlav, Svatopluk Čech,
Jaroslav Vrchlický, Teréza Nováková, jsou representačními
zjevy onoho pokolení, proti němuž F. X. Šalda jako kritický vůdce
a mluvčí kriticky reagoval, od něhož se duchově osvobozoval,
vůči kterému hlásal otevřeně nutnost dalšího, odchylného,
odstředivého vývoje. Proto stojí krajně kriticky, obranně a
výbojně, nejednou i s příkrým chladem, proti těmto jevům.
Dekoračního a harmonického rétora Svatopluka Čecha -leč zd až
opravdu vyčerpána jest podstata osobnosti Čechovy touto
karakteristikou, jež odsuzuje? - nazývá v jeho typičnosti přímo kulturním
a uměleckým nebezpečím. Odklon svůj od básnického slohu
Jaroslava Vrchlického definuje jako akt sebezáchrany od zhoubné
cesty české poesie, avša:k což znamenal Vrchlický pro naše
básnictví především jen vpád zápa,dnického Slova, které vleče ke
svému třmeni přivázanou racionalistickou ideu, oblečenou v
pestrý kroj, ale vyhublou a zpleněnou, jak Šaldův tvrdý a přísný
essay vykládá? Dospívá-li k obdivu části básnického díla Terézy
Novákové, činí tak proto, že básnířka od řazení jednotlivin, jež
kritik pokládá za nedokonalý stupeň umění, postoupila k obecné
a zákonné komposici románové a tak vysoko předstihla své
detailní a popisné vrstevníky; než nezjednodušuje Šalda zjevu
Te
rézy Nová:kové poněkud, zdůrazňuje-li v něm skoro výlučně onu 199