rem Máchových obrazů, jeho metafor, epithet, sloves a se stejně
důmyslným rozborem Březinovy metafory, jeho oxymora, jeho
představových paradoxů, s odbornou analysou jazykových
prvků verbalismu Antonína Sovy nebo s tématickým řešením
psychologických ženských postav Růženy Svobodové - a na prahu
knihy stojí trpělivá a zevrubná stať o genetických podmínkách
»Nové Heloisy« Rousseaoovy, vesměs partie tak bohaté ve
snůšce a tak důmyslné ve výkladu materiálu, že by byly sebe
přesnějšímu filologu ke cti. Ale pozor: analysa není Šaldovi nikdy
sama účelem, nýbrž jen prostředkem, pomůckou, ba řeknu přímo,
jen a jen kontrolou intuice, tohoto praorgánu kritického tvoření.

A tak, hlouběji pojat, jeví se mi rozdíl naznačené dvojí
kategorie článků Šaldových asi v tomto způsobě: v stručných,
synthetických statích spolehl se Šalda jen a jen na. svou intuici, na
svůj vnitřní hlas, rozpoznávající okamžitě pravdu a podstatu
zjevu; v studiích šíře založených ověřil intuici poznatky
analytickými, ozbrojil pronikavě dobyvatelský zrak ostře
broušenými skly bádání detailního, přezkoumal geniální odhad
pečlivou heuristikou. Opět potvrzuje se zde významné slovo citované
již konfese: »Kritická osobnost tvoří si methodu a ne jednu, ale
řadu jich od případu k případu, dle chvilkových příkazů své
citovosti, svého cíle, své nálady, svého pathosu, a po případě i svého
rozmaru - a metoda není kritikovi ničím, než výrazem jeho
sensibility, trochu koloritem a trochu vyzývavou zbrojí, která se
nosí z koketnosti a. z bravury, aby se dokázalo, že i pod ní může
se volný duch pohybovat volně a po případě i svévolně, skákat
a tančit volněji než dovede někdo, kdo se jí vůbec neobtížil.«

Intuice, která jest takto poslední instancí Šaldova kriticismu,
nemá však pranic společného s nahodile zběžným a ledabyle
chvilkovým postřehem, který příležitostný kritik učiní o tom
onom jevu, o lhostejném spisovateli, o knize sobě úplně cizí.

198 Šalda zmocňuje se intuičně podstaty a základu jen těch osob-