ale soustředěného pohledu, bez grisaillí a bez opětovného
trmácení modelu: na patnácti stranách tekstu velice hutného rozvádí
a se všech stran osvětluje Šalda jediný, velmi bohatý a šťastný
motiv, jak životní a básnickou prazkušeností B. Němcové jest
až pohádkový, optimistický sen citu o láskyplném sjednocení
člověčenstva v lepším světě, kde není vůbec zla. Ale kolik světla
a porozumění dovedl Šalda touto cestou zrychleného intuitivního
poznání vrhnouti na své postavy! Jak ostře vynikly bytostné
kořeny osobnosti Čechovy! Jak nově a zajímavě vyloženy literární
začátky Terézy Novákové! Jak vyvolán z mlh a par podsvětí
apolinský zjev Hany Kvapilové, že přímo slyšíme melodii jejího
hlasu, vidíme měkký pohyb její ruky!

Zcela jiného karakteru jsou podrobné, propracované,
analy
ticky opřené studie druhé řady, mezi nimiž tři stati, o
Rousseauovi, o Máchovi, o Březinovi, stojí nesporně nejvýše, a ježto
navzájem nejedním rysem souvisí, mohou býti pokládány za
typické příklady posledního stadia Šaldova vývoje. Jmenovitě
Máchu a Březinu, v nichž Šalda vidí dva bratry různého věku,

dva tragické dualisty, napovědce problémů a rozřešitele jich,
stu
duje takměř stejnými prostředky. Analytická výzbroj Šaldova

jest zásadně jiná než ta, s níž naši literární dějepiscové
vychá
zejí k výbojům a porážkám. Šaldu hrubě nezajímá ani filiace

látek, motivů, ideí, ani analogie a závislosti od předchůdců neb
vrstevníků; Šalda jest lhostejný k umělcovu poměru k dobovým

ideím a kulturním proudům - především a skoro jediné
analy
suje jeho myšlenkové pojetí života a stilový projev této
koncep
ce. V programní, či snad přesněji řečeno, v zpovědní své stati

z »Bojů o zítřek«, nadepsané »Kriti'ka pathosem a inspirací«,

řekl Šalda: »Opravdový kritik, hodný tohoto titulu, kritisuje
nej
prve to, čemu se říká forma, neboť to, čemu se takto říká, jest
výrazem a dílem vlastní autorovy tvůrčí potence: jest dílem jeho
smyslů.« A tak setkáme se u Šaldy s úzkostlivě přesným rozbo- 197