II.

NEZNÁM v naší slovesnosti mnoho knih, v nichž by
individualismus byl prožit a domyšlen s takovou důsledností jako v
Šaldově »Duši a díle«; jest tam přímo vyhnán do tragické krajnosti.
Hned v úvodním slově stojí na význačném místě věta:
»Konečným cílem literární historie musí býti, vystihnouti to, co
ustavuje jedinečnost zjevu literárně dějinného, a ne toho, co jej váže
s jeho předchůdci a vrstevníky a co jej jim připodobuje.« I
nepíše Šalda ani dějin literárních proudů, ani genealogie
slovesných skupin; nepodává psychologie a krasovědy básnických škol
ani synthesy jednotlivých období. Kreslí podobizny a modeluje
medaliony. Jestliže přece při zjišťování, popisu a soudu zjevů
jedinečných, jaksi mimoděk a cestou aposteriorní, zjeví se mu
psychologické rysy příbuzenské, neopomíjí jich ovšem, nýbrž
sleduje je s jakousi zdrželivou bázní, aby konečně se odvážil
zjišťovati vyšší jednotu mezi individualitami různorodými. Na tom
zakládá se Šaldovo pojetí romantismu v tomto díle, pojetí
důmyslné a kriticky velmi plodné, avšak podniknuté s jakýmsi
vnitřním studem, s ostychem teoretikovým, že se tu ruší vysoké
božstvo jedinečnosti. Ale zase privatissimum Šaldovo: zákon, dle
něhož druží Šalda jednotlivce v hromadný útvar, jest princip
slo
hový; romantismus mu není ani zjevem sociálním, ani hnutím 195