lým pravdám? Nebo jde tu prostě o vrozenou čistotu a nohlesu
duše, která ve všem, co mohla ovládnout, chtěla a musila
dostoupit nejvyššího?«

Hle, opětně ona Šaldova bytostná prazkušenost, jeho
nejtragičtější zážitek, jeho ústřední pramotiv, které se nemění v
různých stadiích vývoje. Formulace jest vždy jiná, složitější,
určitější, bezpečnější, ale též napojena bolestnější zkušeností, tmavší
krví, hlubším pesimismem. V »Duši a díle« stala se pak samým
základem knižní architektoniky.

194