jde v jádře o principy etické, o dva řešitele mravní obrody,
očištění, vykoupení, 'O dva zhodnotitele pravdivosti a celosti
karakternÍ. Oba, urputně mlčícího velmistra i líbezně interpretující
žačku, postihuje Šalda právě v tomto etickém ohnisku, z něhož
u jednosměrné tragédky vychází očistný jas a u rafinovaného
tragika nazelenalý, náhle osvětlující, ale pak vražedný blesk: pro
obě studie, pro stříbřitý pastel o Haně Kvapilové i pl'O temný
lept ibsenovský, zrál Šalda nad Carlylem, Kierkegaardem,
Ellenou Keyovou. Nejen pro ně: i tam, kde dotýká se s obdivem
výchovného významu románů Růženy Svobodové nebo její klad~
né etiky, jež »nezakazuje nic, zato však přikazuje posvěcení a
vykoupení všeho«, nebo kde proti Zolovi zdůrazňuje úsilí mladé
Francie překonati »povrchovou realitu jevů a opraviti a vzdělati
tento nedostatečný, ubohý, podvedený a oklamaný svět v
skutečnou říši života, pravdy, síly a lásky« - tu všude stojí Šalda
na půdě, jíž si dobyl v druhém svém vývojovém sta,diu.

Mýlil by se arciť, domníval-li by se kdo, že Šaldovi postačí
již sama tato mravně karakterní kriteria; v umění stávají se mu
hodnotami teprve tenkráte, když jest jich užito také a zejména
na zákon formový a stilový, jejž vyznává Šalda i tentokráte
jako Absolutno. Hana Kvapilová nejeví se mu naší jedinečnou
ibsenistkou snad jen pro sourodost mravní inspirace s Mistrem,
nýbrž »poněvadž byla více herečkou, silnější a ryzejší herečkou
než její vrstevnice«. A na Ibsenovi samém obdivuje se Šalda
na konec přece jen stilové čistotě, formové velikosti, básnické
logice. »Ibsen jest z těch velikých skeptiků a nihilistů, kteří,
jako ve verši Leopardi a Leconte de Lisle nebo v próse
Schopenhauer a Flaubert, milovali dokonalou a definitivní formu
podivnou vášnivou láskou, o níž nedá se dosti přemýšlet. Čím
jim byla - jim, jimž byl život a svět tak málo? Náhradou za
něj? Nedobytným hradem, zbrojí, chránící od jeho zrady a
níz
kosti? Poslední ilusí? Nebo cítili se jí povinováni svým zoufa- 198

\3