úzkost prudčeji než na onom místě »Moderní literatury české«,
kde se Šalda táže, proč česká reformace byla tak málo přízniva
uměleckému tvoření; zde staví v příkrý protiklad křesťanství
oddané a pokorné, trpné a kvietistické, a umění a poesii, jež
»mohou vzniknout jen tam, kde život je cítěn jako nejkypivější
radost, jako šílené štěstí a zázračný dar milostný, nad nějž
nelze představit si nic vzácnějšího«.

Tento spor však v »Dmění a náboženství« jest statečně
překlenut. Šalda, poučen Pascalem a ruskými mysliteli ze školy
Dostojevského, chápe nyní, že také pravé náboženství jest sama
tragika a sám heroický boj o vnitřní svobodu a nejosobnější
jistotu, a že i člověk náboženský »hledá radost, věčnou radost
věčného života individuálního a její věčné opojení«. Takto
setkala se náboženskost s uměním a s poesií právě na pomezném
území, kterého Šalda hájí zbraněmi nejstatečnějšími, v oblasti
dramatičnosti a vůle, mravního napětí a vášnivého opojení ¨
to, po čem kdysi mladý bouřlivák prahnul v studiu o »Synthetismu
v novém umění«, jest naplněno; pouze věda, jíž druhdy
přisuzoval podíl ve výpravě za Absolutnem, jest nyní vyloučena z
trigy pádící slunečným letem k Tajemství. Šalda hlásí se v této
hluboké studii za uvědomělého theistu, ano za křesťana, ale
promyslíme-li způsob, jakým hodnotí různé formy náboženské
poesie a jakým pojímá různé druhy konfliktů mezi věrou a uměním,
pochopíme, že jeho křesťanství není ničeho dále než uměleckého
katolictví Chateaubriandova, jež v osobitých obměnách podědil
stejně Verlaine jako Huysmans. I zde podniká tedy Šalda
kritiku romantismu, a to důraznější a rozhodnější než kdykoliv
jindy, neboť jde o hodnoty, na nichž závisí vše, zdar, ale i zmar
duše, vykoupení okamžiku, avšak spolu záruka věčnosti
.-
Ještě v knize »Duše a dílo« nacházíme však nejeden ohlas
druhého období. Přímo časově patří tam obě dramatické studie
»Hen192 rik Ibsen« a »Hana Kvapilová«, vnitřně úzce příbuzné: v obou